Národní seznam 2018: Technologie pivovarnického bednářství
Tradiční bednářství se v současnosti na území České republiky pojí především k technologii vaření piva. V rámci pivovarnického podniku Plzeňský Prazdroj, a. s. pracuje tzv. bednářská parta, čítající osm specializovaných řemeslníků, kteří provádějí výrobu, opravy a údržbu kvasných kádí, ležáckých a transportních sudů. Tito řemeslníci jsou nositeli jedinečné technologie tradičního lidového řemesla.
Počátky technologie výroby dřevěných sudů se mohou datovat do období Keltů, ale první výrazný rozkvět řemesla nastal v 10. století, kdy se sklepní sudy využívaly v klášterech a později na panských sídlech. Od středověku se výroba dále rozvíjela společně s vinařstvím a pivovarnictvím a v 2. polovině 15. století již vznikaly samostatné bednářské cechy. V průběhu 19. století došlo k mechanizaci výroby. Následné využívání nových typů nádob mělo téměř za následek zánik rukodělného bednářství, ovšem stále se udrželo několik bednářských a bečvářských dílen, které byly součástí pivovarů ještě do 70. let 20. století.
Národní seznam: 2017
Řeka Vltava plní důležitou roli v životě člověka již od prvních osídlení. Mnohdy sloužila jako důležitá obchodní cesta, na které se používala různá plavidla, nejvíce vor využívající pro svůj pohyb přirozený tok řeky. První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel, je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují.
Jednotlivé vltavanské spolky byly zakládány na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Mohou se tak pyšnit více než stoletou tradicí. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel, spojených s vorařstvím a šífařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Pro předávání zkušeností dalším generacím, slouží i spolupráce s několika středními odbornými školami. Důležitá je rovněž mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku. Všechny vltavanské spolky jsou navíc členy Mezinárodní vorařské asociace (MVA), což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.
Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru. Spolky se snaží například o sběr plaveckého slangu nebo písní (šífařská polka), které jsou zpívány na spolkových slavnostech a společenských akcích.
Národní seznam: 2017
Ochotnické divadlo je v České republice velmi rozšířeným fenoménem s kontinuální tradicí, která se vyvíjí od konce 18. století. Dodnes je součástí místní kultury, kde působí jako organizátor kulturního a společenského života. V každém z krajů České republiky působí několik desítek ochotnických souborů.
Nejstarší písemná zpráva pochází z Vysokého nad Jizerou z roku 1786, kdy místní pedagog s žáky nastudoval tři české hry. Dějiny statku lze členit do několika vývojových etap, z nichž nejvýraznější jsou například období národního obrození, období vydání zákona o právu spolčovacím z roku 1867, dále vzniku Sokola, první Československé republiky, ale nezanedbatelný je i vliv druhé poloviny 20. století, kdy se statek rozdělil na amatérské divadlo a ochotnické spolky venkovského typu. Obnovování zaniklých ochotnických divadel je pak nejvíce datováno po roce 1989.
Typickým jevem ochotnického divadla je volnočasová činnost. Klíčovou motivací je sdílení a prohlubování sociálních vazeb. Mnohé z ochotnických souborů se při zpracování témat inspirují určitými lokálními specifiky, jako jsou místní charaktery, události, symboly a kulturní motivy dané oblasti.
Národní seznam: 2017
Masopustní obchůzky jsou v České republice velmi rozšířeným výročním obyčejem. Dlouhou tradici mají rovněž v Milevsku v Jihočeském kraji, kde byl poprvé masopustní průvod popsán etnografem Štěpánem Dvořákem již v roce 1862.
Masopust je zde ojedinělý alegorickými vozy a ústřední postavou Bakuse, který je na konci průvodu symbolicky popraven. Tento akt vychází ze staré masopustní symboliky, jejíž prapůvod bychom mohli nalézt v dobách antických slavností.
Milevský masopust je městskou slavností, navazující na tradici středověkých městských karnevalů. Již od 19. století se v něm promítly tendence každoročně témata a typy masek aktualizovat v souvislosti se společneským děním. Proto zde vedle tradičnějších postav Bakuse, cikánky, medvěda, Půstu a báby s nůší, bylo možné potkat i masky indiánů, afrických zvířat, fakíra s hadem, Dlouhána aj., což dokazují i fotografie ze začátku 20. století. Část masek byla zakoupena od firmy Rydygr v Zákupech, která se na jejich tradiční výrobu specializuje dodnes.
Zatímco v minulosti byla slavnost určena pouze milevským měšťanům a na jeho přípravě se podíleli zejména místní řemeslníci i umělci, v současnosti se maškarního průvodu účastní i skupiny maškar z jiných obcí a měst, což je pro českou masopustní tradici ojedinělé.
Milevské maškary jsou pro město nejnákladnější a počtem účastníků největší kulturní událostí roku. Město se snaží předejít ztrátě zájmu o tuto tradici, na základě čehož vzniklo v roce 2017 také Muzeum milevských maškar.
Národní seznam: 2017
Morové průvody v Brtnici přímo souvisí s církevními poutěmi Anděla Strážce kolem svátku sv. Jiljí. Tyto poutě historicky navazují na morovou ránu v roce 1715, která si vyžádala 183 obětí za více než půl roku. Od této doby se každoročně vzpomínalo na oběti modlitbami za zemřelé při mších. Poprvé morový průvod v historizujících kostýmech proběhl v roce 1926. Do posledního ročníku 2015 byl Historický morový průvod pořádán osmnáctkrát v nepravidelných intervalech. Další ročník je plánován na rok 2020.
První zmínka o pravděpodobné podobě procesí pochází z obecní kroniky po první světové válce a popis se vztahuje k období na začátku 20. století. Samotný Historický morový průvod v kostýmech se poprvé konal na konci 20. let a v letech 30. Poté byl obnoven po druhé světové válce v srpnu 1945. Další ročníky se konaly až po roce 1968. Kostýmy vycházely z oděvu příslušníků cechů, slavnostního oděvu družiček, mládenců a smutečního oděvu. Později se používaly kostýmy divadelní či soukromé. Příkladem pro zhotovení kostýmů byly obrazy v Sále vjezdu na brtnickém zámku z 18. století.
Dnes se k památce obětí morové epidemie konají v Brtnici tři průvody, dva církevní a jeden kostýmovaný. První církevní průvod vychází v sobotu večer k morové jámě, kde u křížku probíhá modlitba. Průvod občanů vede farář od kostela sv. Jakuba Většího. Doprovází jej Sdružení dobrovolných hasičů s loučemi. Po návratu průvodu ke kostelu začnou troubit trubači a zpívat ponocní. Druhý církevní průvod se koná v neděli ráno. Ženy v něm nesou sochu Panny Marie a muži sochu Anděla Strážce. Průvod jde od kostela sv. Jakuba Většího na náměstí k soše sv. Rocha. Pokud se ve stejném roce pořádá Historický morový průvod, oba průvody se na místě potkají a společně pokračují ke kostelu blahoslavené Juliány a svatého Karla Boromejského. Tam je v ranních hodinách sloužena mše svatá za zemřelé.
Národní seznam: 2017
Řemeslo výroby papírových masopustních masek na Českolipsku je v rámci České republiky zcela unikátní a výroba samotná výroba je velmi úzce závislá na konání masopustních obchůzek a průvodů. Společnost PVO s.r.o. navazuje na tradiční rukodělnou výrobu papírových masek v Zákupech v Libereckém kraji a doposud je jí daří při výrobě využívat původní sádrové formy ze začátku 20. století.
Práce s papírem má v této pohraniční oblasti velkou tradici a souvisí s působením německého etnika. Znalost výrobu z papíru si sebou do Čech z německé papírny přinesla Antonie Heldová, manželka zakladatele firmy Eduarda Helda. Firma započala s výrobou v roce 1884 jako První rakouská továrna na patentní listy a luxusní papír (Erste österreichische patehenbrief und luxuspapier-fabrik). Posléze majitel otevřel její pobočky například ve Vídni, Budapešti nebo Záhřebu. Po skončení války byla sice výroba znárodněna, ale období komunismu v omezené míře přežila. Od roku 1994 je v soukromých rukou a dnes je známa pod názvem PVO s.r.o. Nezměnil se však způsob výroby masek, který je kompletně rukodělný.
Předlohou masky je sádrový model, podle kterého se vytvoří drátěným pletivem vyztužená sádrová forma (negativní nebo pozitivní/organtýnová). Většina existujících forem pochází z počátku 20. století; nové typy se dělají jen na zakázku.
V případě negativní formy se natrhaný papír prosycený škrobovým lepidlem vmačká do připravené formy ve více vrstvách. Po dvanácti hodinách schnutí se vlhký polotvar vyjme a nechá doschnout.
Organtýn je řídká transparentní tkanina namočená do škrobového lepidla, která se na pozitivní formu (sádrový odlitek negativní formy) postupně nanáší. Na druhý den se zaschlá maska stáhne z formy, okraje se ostřihnou a raznicí se vytvoří otvory pro oči a ústa. Masky se dále ručně malují a ve výsledku se opatří gumičkou.
Národní seznam: 2017
V minulosti byly slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček v etnografickém regionu Haná rozšířeným obyčejem. V průběhu 20. století byl několikrát zakazován nacistickým i komunistickým režimem, definitivně však došlo k obnovení po roce 1989. V současné době se tato unikátní tradice vyskytuje na území obcí Bělkovice-Lašťany, Bohuňovice a Dolany v Olomouckém kraji. Vznik obyčeje nelze jednoznačně určit, ale pravděpodobně navazuje na reminiscence starších projevů, jako jsou středověké uctívání kříže a náboženské drama v barokní slavnostní formě. V jednotlivých lokalitách existovaly různé varianty průběhu obyčeje, stejně tak názvy (např. Matičky v bohuňovické farnosti a Ježíškovy Matičky v dolanské farnosti).
Výroční obyčej slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček se koná po dobu dvou dnů na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. První den po liturgii aktéři (dvě Matičky a dva Mládenci) vyzvednou od kněze kříž nebo sošku Ježíše Krista s korouhvičkou a korouhve. Tyto atributy následně nesou procesím uložit do kapličky či místní školy, kde je ozdobí věnci, stuhami a květinami. Druhý den se koná slavnostnější průvod, kdy jsou atributy přineseny zpět do farního kostela a ukládají se pro příští rok.
Obyčej obsahuje rovněž socializační prvky, jelikož vždy po skončení slavnosti následuje posezení hlavních aktéru a jejich rodinných příslušníků v domácnostech nebo kulturních zařízení.
Lidová obřadnost se projevuje ve specifickém odívání aktérů (pro oba slavnostní dny je oděv odlišný), v nošení a zdobení atributů a obřadním chování v průběhu průvodu. V každé obci jsou rozšířeny odlišné varianty obřadních projevů, včetně oděvu.
Organizátory obyčeje jsou převážně starší ženy, které se starají o zajištění Matiček a Mládenců, výběr příspěvků od občanů, dechovou kapelu či zdobení farního kostela, kaplí a jiných sakrálních staveb. Na dalších konkrétních úkonech se pak podílí velká část lokální komunity, včetně aktérů samotných a jejich rodičů (výroba voniček, příprava občerstvení). Finanční příspěvky v současné době mnohdy zajišťují i obce, jako snahu za uchování slavnosti.
Národní seznam: 2016
Součástí velikonočního hrkání a klapání jsou v některých oblastech naší republiky obchůzky s Jidáši, konající se na Velký pátek nebo Bílou sobotu. Na Bučovicku chodí s hrkači Jidáš ve většině případů v pátek odpoledne, a to ve dvou termínech, v 15 a 17 hodin. Důvodem patnácté hodiny je údajná Ježíšova smrt. Jen v jedné obci chodí Jidáš na Bílou sobotu v devět dopoledne.
Obchůzka s Jidášem je často archaicky nazývána honěním Jidáše. Skutečné honění spočívalo v tom, že po mši vyběhl z kostela ven maskovaný chlapec a ostatní hoši ho honili.
Když ho chytli, ostatní mu hrčeli a klapali kolem hlavy a pokřikovali popěvky o nevěrném Jidáši a nevěrných židech. Jedním ze zdrojů lidového „honění Jidáše“ mohly být středověké pašijové hry. Na utváření vesnického obyčeje s Jidášem se podílely lidové tradice obřadního ničení symbolických figurín v přechodovém čase konce zimy a pořádku nového léta a pálení ohňů. Jidáše tudíž nejen honili, ale i topili, věšeli, shazovali z kostelní věže a pálili. Neúspěšné byly pokusy o christianizaci tohoto lidového obyčeje, například pálení Jidášovy brady, tyče s koudelí, která trčla z kazatelny. Honění Jidáše se v obcích na Bučovicku sice vyskytuje, ale v jiné podobě, než jak bylo praktikováno v minulosti.
Přibližně od druhé poloviny 19. století a průkazněji od 20. let 20. století je doložena tradice velikonočního hrkání a klapání a zároveň obchůzka s Jidášem ve čtrnácti lokalitách Bučovicka.
Iniciátory obchůzek s Jidáši v obcích na Bučovicku jsou v daný rok vždy nejstarší, to je vedoucí účastníci, ale také jejich rodiče a prarodiče a rodiče a prarodiče všech účastníků hrkání. Dolní věková hraniceúčastníků se pohybuje od tří do pěti let. Nejvíce početná je skupina hrkáčů od šesti do čtrnácti, patnácti let. Jedná se především o chlapce, jen ojediněle se v průvodu hrkačů objevují také dívky. V některých vesnicích smí mít aktér i více než patnáct let. Řídícími osobami mezi aktéry jsou nejstarší hoši. Nazývají se páni, stárci nebo bochmani, někdy jen vedoucí. Jejich pomocníky jsou obyčejněo rok mladší podpáni nebo podstárci. V jednom případě se navíc setkáváme s vodiči. Všem ostatním, tedy věkově nejmladším, se říká jednoduše hrkači nebo klapači, klepači, jindy jen kluci nebo obyčejní.
Postava Jidáše je nazývána vesměs tak, jak jsme zvyklí, tedy Jidáš. Jidášem je buď maskovaný živý představitel, obvykle nejstarší z účastníků hrkání, nebo neživá bytost, figurína. Svou vizáží a chováním vzbuzuje strach, ale spíš se stává objektem všeobecné zábavy. V několika obcích dochází k závěrečnému potrestání Jidáše. Důvodem jsou jeho záporné, negativní projevy chování vůči ostatním aktérům a veřejnosti a také biblický podtext, vyzrazení Ježíše Krista římským vojákům.
Vybírání odměny za klapání probíhá na Bučovicku ve dvou termínech: na Velký pátek při obchůzce s Jidášem a na Bílou sobotu dopoledne.
Nominační a evidenční list "Velikonoční obchůzka s Jidáši na Bučovicku"
Národní seznam: 2016
Část území Kraje Vysočina – bývalý okres Jihlava a Havlíčkův Brod – mají specifikum, a to existenci bývalého německého jazykového ostrova (Iglauer Sprachinsel). Německé obyvatelstvo sem přišlo ve 12. století s rozvojem těžby stříbra na Jihlavsku. Německé obyvatelstvo pocházelo především z Bavorska (odtud pojem „pajerský“ z německého „Bayern“) a přineslo si s sebou určité zvláštnosti. Vedle kroje, jazyka, nářečí, specifických zvyků a obyčejů to byl i neobyčejný projev lidové zábavy tzv. „skřipácká muzika“. Provozovala se na nástroje podobné houslím, zvané německy „Fideln“ – skřipky, dyndy, skřipce, prkýnka, třísky, husle či fidlovačky.
Nominační a identifikační list pro statek "Skřípácká muzika na Jihlavsku"
Pevně dané složení skřipácké kapely se skládalo ze 4 hudebníků – dvoje tzv. malé husle, jedny tzv. velké husle a skřipácká basa. Podomácku vyráběné nástroje z jednoho kusu javorového dřeva se smrkovou deskou a zvláštní konstrukcí strun dávala nástrojům specifický drnčivý až skřípající tón. Velmi důležitá vždy byla správná technika hry na skřipky, které jsou na rozdíl od houslí hrubší a masivnější, a proto vyžadují větší tlak smyčce, což je poměrně fyzicky náročné (podrobný popis techniky hry. V původní podobě se skřipácké kapely vyskytovaly v této oblasti např. ve Velkém Beranově, Kozlově, Stonařově, Jihlavě, Vyskytné, Štokách atd. Nesměly chybět na žádné společenské akci, a to nejen na svatbách a pohřbech, ale i o posvíceních, bálech, masopustech apod. Občas docházeli hudebníci i do sousedních, často smíšených obcí. Skřipácké kapely k tomuto regionu patřily prakticky až do konce 2. světové války, kdy došlo k nucenému odsunu německého obyvatelstva. S ním odešly ve větší míře i dosavadní německé zvyklosti, k nimž patřila také skřipácká muzika.
Nejdéle se skřipácká kapela udržela v Kozlově – Zámkova kapela, a ve Velkém Beranově u Jihlavy –Havrdova kapela, jejíž členové byli také Češi. Mezi ně patřil po válce Miloslav Brtník st. (*1928), pozdější zakladatel a vedoucí folklorního souboru Vysočan. Po zániku autentické skřipácké kapely přenesl Míla Brtník st. tuto muziku do souboru Vysočan, který vznikl v roce 1954 v Jihlavě. Vysočanská kapela hrála na skřipky technikou převzatou od původních nositelů této tradice při svých četných vystoupeních až do konce druhého tisíciletí, kdy se rozpadla. Již v 80. letech si ale členové souboru začali uvědomovat, že skřipácká kapela stárne a je potřeba si vychovat následovníky. V roce1986 vznikl při souboru Vysočan dětský soubor Pramínek, který založil dětskou kapelu. Ta se postupně začala seznamovat se správnou technikou hry na skřipky právě pod odborným dohledem Míly Brtníka st. Od roku 2013 nově obnovená skřipácká kapela působí na veřejnosti, účastní se významných akcí a reprezentuje zdejší region doma i v zahraničí.
Foto: www.kr-vysocina.cz/2-2014-skripacka-muzika-na-jihlavsku
Národní seznam: 2015
Město Třešť patří vedle Jihlavy a Třebíče k významným střediskům betlemářství nejen na Vysočině, ale i v celé České republice. Již více než dvě století se zde udržuje stále živá tradice – vyřezávání betlémů, jejich stavění, ale také jejich specifické zpřístupnění široké veřejnosti v autentickém prostředí – v betlemářských rodinách, tzv. Betlémská cesta v Třešti.
Nominační a evidenční list "Betlémská cesta v Třešti"
V Třešti má stavění betlémů více jak dvousetletou tradici. Na počátku 19. století se zde objevovaly papírové betlémy, ve druhé polovině 19. století dřevěné figurky. Místní řezbáři vyřezávají dřevěné postavičky a zvířátka dodnes.
Třešťské betlémy jsou komponovány jako diorama, v němž se krajina vytvářená z pařezů, mechů a jiných přírodnin stupňovitě zvedá a přechází v krajinu malovanou, tzv. "lončoft". Třešťské betlémy neztrácejí své kouzlo a příchozím se každoročně ukazují v novém kabátě.
Zajímavostí je tradiční Betlémská cesta. Každoročně v období od 25. 12. do 2. 2. mohou lidé navštívit domácnosti, kde se betlémy vystavují. Od roku 2008 je naše Betlémská cesta o trochu delší, vede až do centra Prahy, do Jindřišské věže.
Foto:www.region-vysocina.cz/trestske-betlemy-stala-expozice-spolku-pratel-betlemu