Národní seznam 2018: Výroba žinylkových textilií byla původně rozšířena ve více regionech České republiky, ovšem v současnosti přetrvává pouze v Tkalcovně na Betlémě v okrese Chrudim. Jde o specifickou výrobu, která se skládá z následujících úkonů: přípravy osnovy pro tkaní předdíla, tkaní předdíla, stříhání předdíla, cvirnování šňůrek, sesazování žinylky a finální úpravy praním, sušením a kartáčováním. Postup vzorování umožňuje tkaní složitých ornamentů, většinou květinových a figurálních.
První zmínky o výrobě žinylky z francouzského hedvábí bychom našli již v polovině 18. století. Název vznikl z francouzského slova la chenille, česky housenka, kterou zatkávaná příze připomíná. Znalost technologie se rozšířila z Francie do dalších evropských států a od poloviny 19. století se výrazně projevuje v regionu Hlinecka. Zde také došlo k obměně výroby, která ovlivnila dostupnost žinylkové textilie. Továrník Josef Lašek totiž použil levnější jutové vlákno, které se také lépe barvilo. Žinylka se právě z tohoto regionu vyvážela do celého světa, zejména v podobě koberců, které imitovaly nákladné orientální produkty
Národní seznam 2018: Kontinuální tradice dudáctví se na území České republiky projevuje zejména na Chodsku, Plzeňsku, Chebsku, Strakonicku, jihočeském Doublebsku, Kozácku, Blatech a Jablunkovsku. Zastoupení nositelů, řemeslné zpracování dud, jejich ladění a repertoár vychází z regionálních specifik a vývoje dudácké tradice na území Čech, Moravy a Slezska. Technika hry na dudy je obtížná a dudák se v ní zdokonaluje téměř celý život. Součástí statku jsou rovněž dudácké písně a slovesný folklor. Pro fungování statku je důležitá činnost samotných dudáků i výrobců dud, kteří formou hry na dudy a znalosti know-how řemesla předávají konkrétní dovednosti následujícím generacím svých pokračovatelů.
Nejstarší písemné zmínky o dudách v českých zemích nalezneme ve Zbraslavské kronice z počátku 14. století. Od konce 18. století se v Čechách ustálilo nástrojové sdružení dud, klarinetu a houslí, postupně se přidávaly druhé dudy, další klarinet a housle. Hovoříme o tzv. malé a velké selské muzice.
Na Moravě a ve Slezsku bylo nejrozšířenější spojení dud s houslemi. V Čechách došlo k rozmachu dud začátkem 19. stol., v řadě regionů tak byl tento způsob hry kontinuálně zachován dodnes. Na Moravě a ve Slezsku oproti tomu zájem pomalu opadal, až byla koncem 19. stol. tato tradice přerušena, ve 2. pol. 20. stol. však opět ožívá.
Národní seznam 2018: Technologie tkaní činovati na Horňácku
V současnosti se v etnografickém regionu Horňácko věnují výrobě vzorovaných tkanin dva výrobci. Tkaní je tradiční lidové řemeslo, které bylo ve venkovském prostředí nejvíce rozšířeno zejména v 19. století. Tkaní tzv. činovati pak nabývalo významu v průběhu první třetiny 20. století a sloužilo především k zhotovování dekorativních povlaků na polštáře, ženského spodního oděvu, pásků k sukním, mužských zástěr a oděvních plachet. Od 50. let produkci ovlivňovalo Ústředí lidové umělecké výroby s návrhy výtvarných designérů, ale zároveň se stále udržovala soukromá výroba pro lokální trh. Produkce se soustřeďovala na bytové textilie, polštáře a ubrusy, v minimální míře na lidový oděv.
V současnosti se tkaní činovati na Horňácku věnují dva výrobci, jejichž výraznou složkou práce je opět výroba krojových součástek. K tvorbě vzorů se dodnes používají tradiční techniky – vzorky docílené změnou barvy útku, vzorky vzniklé změnou základní vazby (tzv. na nohy), vzorky založené na kombinaci použití listů a přebírání (tzv. deskové nebo na desku), vzorky zhotovené přebíráním (tzv. hrázové).
Národní seznam 2018: Technologie pivovarnického bednářství
Tradiční bednářství se v současnosti na území České republiky pojí především k technologii vaření piva. V rámci pivovarnického podniku Plzeňský Prazdroj, a. s. pracuje tzv. bednářská parta, čítající osm specializovaných řemeslníků, kteří provádějí výrobu, opravy a údržbu kvasných kádí, ležáckých a transportních sudů. Tito řemeslníci jsou nositeli jedinečné technologie tradičního lidového řemesla.
Počátky technologie výroby dřevěných sudů se mohou datovat do období Keltů, ale první výrazný rozkvět řemesla nastal v 10. století, kdy se sklepní sudy využívaly v klášterech a později na panských sídlech. Od středověku se výroba dále rozvíjela společně s vinařstvím a pivovarnictvím a v 2. polovině 15. století již vznikaly samostatné bednářské cechy. V průběhu 19. století došlo k mechanizaci výroby. Následné využívání nových typů nádob mělo téměř za následek zánik rukodělného bednářství, ovšem stále se udrželo několik bednářských a bečvářských dílen, které byly součástí pivovarů ještě do 70. let 20. století.
Národní seznam: 2017
Řeka Vltava plní důležitou roli v životě člověka již od prvních osídlení. Mnohdy sloužila jako důležitá obchodní cesta, na které se používala různá plavidla, nejvíce vor využívající pro svůj pohyb přirozený tok řeky. První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel, je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují.
Jednotlivé vltavanské spolky byly zakládány na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Mohou se tak pyšnit více než stoletou tradicí. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel, spojených s vorařstvím a šífařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Pro předávání zkušeností dalším generacím, slouží i spolupráce s několika středními odbornými školami. Důležitá je rovněž mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku. Všechny vltavanské spolky jsou navíc členy Mezinárodní vorařské asociace (MVA), což dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.
Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru. Spolky se snaží například o sběr plaveckého slangu nebo písní (šífařská polka), které jsou zpívány na spolkových slavnostech a společenských akcích.
Národní seznam: 2017
Ochotnické divadlo je v České republice velmi rozšířeným fenoménem s kontinuální tradicí, která se vyvíjí od konce 18. století. Dodnes je součástí místní kultury, kde působí jako organizátor kulturního a společenského života. V každém z krajů České republiky působí několik desítek ochotnických souborů.
Nejstarší písemná zpráva pochází z Vysokého nad Jizerou z roku 1786, kdy místní pedagog s žáky nastudoval tři české hry. Dějiny statku lze členit do několika vývojových etap, z nichž nejvýraznější jsou například období národního obrození, období vydání zákona o právu spolčovacím z roku 1867, dále vzniku Sokola, první Československé republiky, ale nezanedbatelný je i vliv druhé poloviny 20. století, kdy se statek rozdělil na amatérské divadlo a ochotnické spolky venkovského typu. Obnovování zaniklých ochotnických divadel je pak nejvíce datováno po roce 1989.
Typickým jevem ochotnického divadla je volnočasová činnost. Klíčovou motivací je sdílení a prohlubování sociálních vazeb. Mnohé z ochotnických souborů se při zpracování témat inspirují určitými lokálními specifiky, jako jsou místní charaktery, události, symboly a kulturní motivy dané oblasti.
Národní seznam: 2017
Masopustní obchůzky jsou v České republice velmi rozšířeným výročním obyčejem. Dlouhou tradici mají rovněž v Milevsku v Jihočeském kraji, kde byl poprvé masopustní průvod popsán etnografem Štěpánem Dvořákem již v roce 1862.
Masopust je zde ojedinělý alegorickými vozy a ústřední postavou Bakuse, který je na konci průvodu symbolicky popraven. Tento akt vychází ze staré masopustní symboliky, jejíž prapůvod bychom mohli nalézt v dobách antických slavností.
Milevský masopust je městskou slavností, navazující na tradici středověkých městských karnevalů. Již od 19. století se v něm promítly tendence každoročně témata a typy masek aktualizovat v souvislosti se společneským děním. Proto zde vedle tradičnějších postav Bakuse, cikánky, medvěda, Půstu a báby s nůší, bylo možné potkat i masky indiánů, afrických zvířat, fakíra s hadem, Dlouhána aj., což dokazují i fotografie ze začátku 20. století. Část masek byla zakoupena od firmy Rydygr v Zákupech, která se na jejich tradiční výrobu specializuje dodnes.
Zatímco v minulosti byla slavnost určena pouze milevským měšťanům a na jeho přípravě se podíleli zejména místní řemeslníci i umělci, v současnosti se maškarního průvodu účastní i skupiny maškar z jiných obcí a měst, což je pro českou masopustní tradici ojedinělé.
Milevské maškary jsou pro město nejnákladnější a počtem účastníků největší kulturní událostí roku. Město se snaží předejít ztrátě zájmu o tuto tradici, na základě čehož vzniklo v roce 2017 také Muzeum milevských maškar.
Národní seznam: 2017
Morové průvody v Brtnici přímo souvisí s církevními poutěmi Anděla Strážce kolem svátku sv. Jiljí. Tyto poutě historicky navazují na morovou ránu v roce 1715, která si vyžádala 183 obětí za více než půl roku. Od této doby se každoročně vzpomínalo na oběti modlitbami za zemřelé při mších. Poprvé morový průvod v historizujících kostýmech proběhl v roce 1926. Do posledního ročníku 2015 byl Historický morový průvod pořádán osmnáctkrát v nepravidelných intervalech. Další ročník je plánován na rok 2020.
První zmínka o pravděpodobné podobě procesí pochází z obecní kroniky po první světové válce a popis se vztahuje k období na začátku 20. století. Samotný Historický morový průvod v kostýmech se poprvé konal na konci 20. let a v letech 30. Poté byl obnoven po druhé světové válce v srpnu 1945. Další ročníky se konaly až po roce 1968. Kostýmy vycházely z oděvu příslušníků cechů, slavnostního oděvu družiček, mládenců a smutečního oděvu. Později se používaly kostýmy divadelní či soukromé. Příkladem pro zhotovení kostýmů byly obrazy v Sále vjezdu na brtnickém zámku z 18. století.
Dnes se k památce obětí morové epidemie konají v Brtnici tři průvody, dva církevní a jeden kostýmovaný. První církevní průvod vychází v sobotu večer k morové jámě, kde u křížku probíhá modlitba. Průvod občanů vede farář od kostela sv. Jakuba Většího. Doprovází jej Sdružení dobrovolných hasičů s loučemi. Po návratu průvodu ke kostelu začnou troubit trubači a zpívat ponocní. Druhý církevní průvod se koná v neděli ráno. Ženy v něm nesou sochu Panny Marie a muži sochu Anděla Strážce. Průvod jde od kostela sv. Jakuba Většího na náměstí k soše sv. Rocha. Pokud se ve stejném roce pořádá Historický morový průvod, oba průvody se na místě potkají a společně pokračují ke kostelu blahoslavené Juliány a svatého Karla Boromejského. Tam je v ranních hodinách sloužena mše svatá za zemřelé.
Národní seznam: 2017
Řemeslo výroby papírových masopustních masek na Českolipsku je v rámci České republiky zcela unikátní a výroba samotná výroba je velmi úzce závislá na konání masopustních obchůzek a průvodů. Společnost PVO s.r.o. navazuje na tradiční rukodělnou výrobu papírových masek v Zákupech v Libereckém kraji a doposud je jí daří při výrobě využívat původní sádrové formy ze začátku 20. století.
Práce s papírem má v této pohraniční oblasti velkou tradici a souvisí s působením německého etnika. Znalost výrobu z papíru si sebou do Čech z německé papírny přinesla Antonie Heldová, manželka zakladatele firmy Eduarda Helda. Firma započala s výrobou v roce 1884 jako První rakouská továrna na patentní listy a luxusní papír (Erste österreichische patehenbrief und luxuspapier-fabrik). Posléze majitel otevřel její pobočky například ve Vídni, Budapešti nebo Záhřebu. Po skončení války byla sice výroba znárodněna, ale období komunismu v omezené míře přežila. Od roku 1994 je v soukromých rukou a dnes je známa pod názvem PVO s.r.o. Nezměnil se však způsob výroby masek, který je kompletně rukodělný.
Předlohou masky je sádrový model, podle kterého se vytvoří drátěným pletivem vyztužená sádrová forma (negativní nebo pozitivní/organtýnová). Většina existujících forem pochází z počátku 20. století; nové typy se dělají jen na zakázku.
V případě negativní formy se natrhaný papír prosycený škrobovým lepidlem vmačká do připravené formy ve více vrstvách. Po dvanácti hodinách schnutí se vlhký polotvar vyjme a nechá doschnout.
Organtýn je řídká transparentní tkanina namočená do škrobového lepidla, která se na pozitivní formu (sádrový odlitek negativní formy) postupně nanáší. Na druhý den se zaschlá maska stáhne z formy, okraje se ostřihnou a raznicí se vytvoří otvory pro oči a ústa. Masky se dále ručně malují a ve výsledku se opatří gumičkou.
Národní seznam: 2017
V minulosti byly slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček v etnografickém regionu Haná rozšířeným obyčejem. V průběhu 20. století byl několikrát zakazován nacistickým i komunistickým režimem, definitivně však došlo k obnovení po roce 1989. V současné době se tato unikátní tradice vyskytuje na území obcí Bělkovice-Lašťany, Bohuňovice a Dolany v Olomouckém kraji. Vznik obyčeje nelze jednoznačně určit, ale pravděpodobně navazuje na reminiscence starších projevů, jako jsou středověké uctívání kříže a náboženské drama v barokní slavnostní formě. V jednotlivých lokalitách existovaly různé varianty průběhu obyčeje, stejně tak názvy (např. Matičky v bohuňovické farnosti a Ježíškovy Matičky v dolanské farnosti).
Výroční obyčej slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček se koná po dobu dvou dnů na Bílou sobotu a Velikonoční neděli. První den po liturgii aktéři (dvě Matičky a dva Mládenci) vyzvednou od kněze kříž nebo sošku Ježíše Krista s korouhvičkou a korouhve. Tyto atributy následně nesou procesím uložit do kapličky či místní školy, kde je ozdobí věnci, stuhami a květinami. Druhý den se koná slavnostnější průvod, kdy jsou atributy přineseny zpět do farního kostela a ukládají se pro příští rok.
Obyčej obsahuje rovněž socializační prvky, jelikož vždy po skončení slavnosti následuje posezení hlavních aktéru a jejich rodinných příslušníků v domácnostech nebo kulturních zařízení.
Lidová obřadnost se projevuje ve specifickém odívání aktérů (pro oba slavnostní dny je oděv odlišný), v nošení a zdobení atributů a obřadním chování v průběhu průvodu. V každé obci jsou rozšířeny odlišné varianty obřadních projevů, včetně oděvu.
Organizátory obyčeje jsou převážně starší ženy, které se starají o zajištění Matiček a Mládenců, výběr příspěvků od občanů, dechovou kapelu či zdobení farního kostela, kaplí a jiných sakrálních staveb. Na dalších konkrétních úkonech se pak podílí velká část lokální komunity, včetně aktérů samotných a jejich rodičů (výroba voniček, příprava občerstvení). Finanční příspěvky v současné době mnohdy zajišťují i obce, jako snahu za uchování slavnosti.
