fbpx
Menu

Znalosti, řemeslné techniky a dovednosti ruční výroby skla

Seznam UNESCO: 2023, Národní seznam: 2021

Charakteristika ruční výroby skla

Nominaci společně připravila Česká republika, Finsko, Francie, Maďarsko, Německo a Španělsko. Její zpracování koordinovala Francie. Na české straně se do příprav kromě Ministerstva kultury a Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici zapojilo i Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou jako národní koordinátor, další muzea, školy, profesní asociace, ale především zástupci sklářských hutí, sklářů a dalších řemeslníků pracujících se sklem.

Tradiční sklářské řemeslo je projevem umu a tvořivosti, které jsou předávány z generace na generaci již po staletí, a i v dnešní globalizované době udržovány komunitou řemeslníků, a to i v nelehkých podmínkách současné ekonomiky. V České republice ve stovkách skláren, rodinných dílen a ateliérů pracuje více než 5 000 sklářů, brusičů, rytců, malířů, výrobců bižuterie a šperků, sklářských výtvarníků a designérů. Ruční výroba skla je rozmístěna po celé zemi, přičemž hlavní centra se nacházejí v Libereckém kraji, na Vysočině a ve Zlínském kraji. Mezi další významné sklářské lokality patří také Karlovy Vary (Karlovarský kraj) nebo Nižbor (Středočeský kraj).

Ruční výroba skla má široký záběr, od výroby sklářské suroviny přes všechny techniky ručního zpracování, jako je broušení, malování, vinuté perle, výroba trubiček či bižuterních tyčinek až po stylové představení finálních výrobků. Česko má mezi spolupředkladateli výjimečné postavení: v ostatních zemích jde vždy pouze o některou z technik, zatímco v Česku jsou dosud zastoupené všechny. V českých zemích můžeme hovořit o nepřetržité tradici ruční výroby skla od 13. století. Je též oblastí, kde na konci 17. století vzniklo křišťálové sklo, které se stalo celosvětovým fenoménem, stejně jako skleněná bižuterie. Exkluzivní postavení ručního českého skla v mezinárodním kontextu v průběhu 18. a 19. století posílila řada technologických inovací, novinek a zdokonalení. Přes neustálý tlak na mechanizaci a automatizaci, zejména od počátku 20. století, zůstala ruční výroba důležitou součástí českého sklářství.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Prvek byl na výše uvedeném zasedání v botswanském Kasane zapsán 6. 12. 2023.

Záznam zápisu je možné zhlédnout na: https://youtu.be/UgQDOobCxX0

Nominační dokumenty


Fotogalerie

Seznam UNESCO: 2022, Národní seznam: 2017

Charakteristika vorařství

Vorařství v Rakousku, Česku, Německu, Lotyšsku, Polsku a Španělsku vzniklo ve středověku, kdy se vory používaly k přepravě dřeva, zboží a lidí pomocí přírodních vodních toků. V minulosti voraři trávili týdny společným životem a prací na svém voru, v důsledku čehož vznikla komunita sdílející znalosti, dovednosti, techniky a hodnoty výroby a plavení dřevěných vorů. Tradice byla pěstována po generace a zůstává silná díky nepřetržité ústní komunikaci, pozorování a účasti, a to i prostřednictvím mládežnických táborů, místních škol, festivalů a workshopů. S délkou až 600 metrů, šířkou 50 metrů a výškou 2 metry se dnes dřevěné vory používají hlavně pro plavbu po řekách. Stavební proces však zůstává stejný a zahrnuje výběr dřeva, jeho přepravu k řece a spojování kmenů do vorů. Splavování dřeva podporuje spolupráci a sociální soudržnost v rámci zúčastněných komunit i mezi nimi a je nyní otevřeno odborníkům všech věkových kategorií, pohlaví a sociálního a kulturního zázemí. Ochrana vody a ekologických systémů a udržitelné využívání dřeva jsou v této praxi hluboce zakořeněny a pravidelné a živé sdílení zkušeností obohacuje dědictví a podporuje společné hodnoty a kulturní výměnu přes hranice.

Proces zápisu mezinárodní nominace

Hodnotící orgán po rok a půl dlouhé evaluaci konstatoval v podkladu pro zasedání Mezivládního výboru Úmluvy 2003 (Vyhodnocení nominací k zápisu do Reprezentativního seznamu), že nominace splnila všech pět kritérií pro zápis do Reprezentativního seznamu. Ocenil všech šest nominujících států, že šlo o příkladný společný nominační proces, který zahrnul silnou účast komunit a demonstruje účinnou spolupráci komunit z různých zemí na zachování nemateriálního kulturního dědictví. Dále byla oceněna úzká spolupráce při přípravě nominace v souladu se zásadami mezinárodní spolupráce a podporou vzájemného porozumění Úmluvy 2003. Při projednávání nominace na výše uvedeném zasedání 1. 12. 2022 v marockém Rabatu se ve chvíli, kdy je možné vznést pozměňující návrh usnesení žádný z účastníků nepřihlásil o slovo, a k zápisu došlo naprostým koncenzem. Děkovnou řeč pronesli zástupci Polska.

Nominační dokumenty


Fotogalerie

Seznam UNESCO: 2020, Národní seznam: 2015

Nominace České republiky „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“ byla dne 17. prosince 2020 úspěšně zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

Zápis schválil mezivládní Výbor pro zachování nehmotného kulturního dědictví na svém 15. zasedání, a v rámci rozhodnutí o zápisu poblahopřál České republice k příkladnému způsobu vypořádání připomínek, které vznesl ohledně této nominace v roce 2018, a na základě kterých byla nominace v revidovaném znění znovu předložena pro letošní hodnotící cyklus.

Jde o nominaci specifického druhu sklářského řemesla spojeného s vánočními tradicemi. Nositelem prvku je rodinná dílna Rautis v Poniklé a venkovští foukači perlí a navlékači, kteří s dílnou spolupracují a společně vytvářejí tyto osobité vánoční ozdoby, které zdobí nejeden vánoční stromek v zemi.

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce a podpory České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury a Ministerstva kultury, Krajského úřadu Libereckého kraje a dalších.

Nominační dokumentace foukané skleněné perly:

Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí.

Výroba skleněných perlí je složitá – všechny pracovní kroky se provádějí ručně. Nejprve se perličky vyfouknou ze skleněné trubičky tak, že se trubička nahřeje nad hořákem, horké sklo se vloží do podlouhlé formy a foukne se do něj vzduch. Horké sklo se do formy roztáhne a vznikne řádka perliček – tzv. „klauče“. Do čirých klaučat se potom natahuje stříbrný roztok a stříbro z něj se vyredukuje zevnitř na stěny skla. Perličky jsou tedy stříbrné zevnitř, takže se z nich stříbro nedá odřít ani se nepoškrábe. Stříbrná klaučata se mohou ještě smočit do barevného laku. Teprve potom se klaučata řežou na jednotlivé perličky nebo delší dílky, které je možné navlékat na drátky. Každá ozdoba projde několikrát lidskýma rukama, než je kompletní.

Seznam UNESCO: 2018, Národní seznam: 2014

Modrotisk, resistentní/rezervážní ruční tisk a barvení indigem v Evropě

v České republice dosud existují dvě rodinné dílny, které zajišťují modrotiskovou výrobu – Modrotisková dílna firmy Arimo ve Strážnici a Modrotisk Danzinger v Olešnici na Moravě.

Přestože tato technika barvení přírodním indigem pochází z Číny, rozšířila se na počátku 18. století do Evropy a v současné době je to pouze pět evropských států, ve kterých se dochovala výroba tradičními postupy. Vedle České republiky jde o Rakousko, Maďarsko, Německo a Slovensko.

Základem technologie modrotisku je rezerva (tzv. pop/pap). Ta se pomocí dřevěných či kovových forem nanáší na plátno a chrání tak místa, která mají zůstat nezbarvená. Plátno je posléze namáčeno do kypu (v zemi zapuštěné nádrže) s indigovou lázní. Podle chemického složení a počtu namáčení lze dosáhnout různých odstínů barvení. Pro modrotisk byla charakteristická regionálnost, která se projevovala především využíváním odlišných motivů.

Modrotisk byl zapsaný do Reprezentativního seznamu dne 28. 11. 2018 v rámci 13. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví v Port Louis na Mauriciu.

Nominační dokumentace Modrotisk: 


Seznam UNESCO: 2016, Národní seznam: 2013 a 2014

Společná česko-slovenská nominace „Loutkářství na Slovensku a v Česku“ byla zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO na 11. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví v Addis Abebě (Etiopie) dne 1. prosince 2016.

Loutkové divadlo je neoddělitelnou součástí divadelní tradice na Slovensku i v České republice. Patří k významným  a stále živým a vyvíjecím se prvkům nehmotného kulturního dědictví obou národů. Tento kulturní fenomén byl zapsán do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska v roce 2013 a o rok později do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.

Nominační dokumentace Loutkářství na Slovensku a v Česku:      verze CZ        ENG version

Nominační dokument

Fotogalerie

Seznam UNESCO: 2010, Národní seznam: 2009

Sokolnictví je zvláštním způsobem lovu zvěře pomocí cvičených dravců, především sokolů, jestřábů či orlů a zahrnuje i další aspekty běžně prováděné sokolníky, zejména odchovy mláďat dravců, ochranu dravců v přírodě, osvětu. Historicky jde o tradiční, specifickou oblast lovectví, která používá své vlastní metody, má svá vlastní zvířata, úlovky a filozofii.

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace Sokolnictví - žijící lidské dědictví

(pozn. česká verze zatím není dostupná)

Národní seznam - Návrhový a evidenční list "Sokolnictví - umění chovu dravců..."

Tento způsob lovu vznikl původně k získávání potravy a postupně se jeho význam měnil. Ve středověku sloužil spíše pro zábavu šlechty, zatímco v současnosti se sokolnictví v naší zemi považuje za součást myslivosti a to zejména za součást myslivecké tradice, pokud se jedná o historický způsob lovu.

Dnešní sokolník s ohledem na to, jak se postupně měnil význam sokolnictví, je přítelem dravců, který se vždy angažoval a angažuje v racionální ochraně dravců, zranění dravci z volné přírody u něj najdou odbornou pomoc a je-li to možné, vrací je zpět do přírody.

Sokolnictví na našem území bylo známé již v období Velké Moravy, kdy v 8. a 9. st. je doloženo historicky i archeologicky. Z tohoto období pochází archeologický nález bronzového nákončí opasku s motivem pěšího lovce s dravým ptákem, dále tzv. ptačí spona a stříbrný reliéf se sokolníkem na koni, který se stal znakem českého Klubu sokolníků ČMMJ.
Ze 13. st. pochází doklad o založení osady Sokolí Dvůr (nynější Sokolov), kde poblíž královského hradu Lokte sídlili královští sokolníci, aby byl zachován klid potřebný pro výcvik loveckých dravců. Profesionální sokolníci byli zaměstnanci feudálních pánů, dravce chovali, cvičili a při lovech předváděli. Vzhledem k ostatním poddaným měli výsadní postavení a byli dobře placeni. Bydlívali v blízkosti panských sídel v tzv. sokolnách. Podobně jako Sokolí Dvůr vznikla obec Sokoleč poblíž Poděbrad, která byla také určena pro královské sokolníky. Zde se sokolnictví udrželo až do druhé poloviny 16. st., později bydleli sokolníci se svými dravci v Poděbradech, ve zvláštním domku zvaném sokolárna. Patrně poslední sokolník na panství Poděbrady zemřel v polovině 17. století. Období úpadku od II. poloviny 18. st. posunulo dravce z rukou šlechty spíše do rukou jejích zaměstnanců - myslivců, kteří pro svou potěchu dále drželi dravce a sovy.

Novodobé dějiny počal ve 20-tých letech XX. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ji odbornými články. K další propagaci sokolnictví došlo až po r. 1945, o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50-tých let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení ČSMS podporou vzniku sokolnické organizace u nás, kterou je Klub sokolníků. Sokolnictví současnosti již není jen o lovu. Jeho nedílnou součástí se stala osvěta, seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť nebo vinic. Na letištích pracují profesionální sokolníci a se svými dravci předchází často nevyčíslitelným škodám zabráněním pádu letadel po střetu s ptáky. Také osvětu dnes často provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvádějí v této oblasti velké množství práce.

Seznam UNESCO: 2011, Národní seznam: 2009.

Jízda králů je výroční obyčej, který má charakter obřadní objížďky chlapců, někde také mužů, na koních, kteří mezi sebou vezou nezletilého chlapce oblečeného v ženském obřadním kroji, představujícího krále. Po stranách krále jede jeho tělesná stráž (pobočníci), kterou tvoří jezdci stejné věkové skupiny jako je zbytek družiny, oblečeni jsou však v ženském kroji stejně jako král a v rukou drží tasené šavle na jeho obranu. Celá družina na ozdobených koních projíždí vesnicí, zastavuje se u domů a jezdci pronášejí k domácím i divákům krátké veršované provolání pochvalného, žertovného, někdy i hanlivého charakteru, ve kterém upozorňují na kladné či záporné rysy povahy dotyčného nebo na jeho fyzický zjev. Ten, na koho jezdec z královské družiny vyvolá, odmění jezdce peněžitým dárkem.

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "Jízdy králů"      verze CZ         ENG version

Nejednoznačný původ jízdy králů nabídl erudovaným badatelům možnost rozvinut teze kolem původní podoby obřadu a jeho funkcí. Nejvýraznější prvky v obřadu lze spojovat s rovinami obřadů iniciačních, dospělostních, a také obřadů s ochrannou funkcí s cílem magickými praktikami a prostředky zajistit úspěch v hospodářství. Snad nejblíže pravdy jsou výklady předpokládající zbytky pohanských obřadů, vývojem přeměněné rituály předkřesťanských Slovanů. Zvyk jízdy králů o letnicích (svatodušních svátcích) byl všeobecně rozšířen a v rozdílných podobách provozován nejen na Moravě, ale také na Slovensku, ve Slezsku, v Čechách, v Polsku či na Ukrajině.

Historické reminiscence týkající se jízdy králů jsou opředeny zajímavými, působivými i věrohodně vyhlížejícími pověstmi a legendami. Jedna pověst hovoří o tom, že zvyk je lidovou obdobou středověkých rytířských her a vznikl ze slavnostních průvodů konaných při rytířských turnajích. Další výklady o jeho původu vycházejí z předpokladu, že se koná na památku hledání nebo honění - pronásledování krále. Z těchto předpokladů se nejvíce opírá o historickou událost z roku 1469 o honění krále Matyáše Korvína. Mluví o tom, že vojsko krále Matyáše po neúspěšném obléhání města Uherské Hradiště bylo s přivolanou pomocí Jiříka z Poděbrad od města nejen odraženo, ale u obce Bílovice na hlavu poraženo a rozprášeno. Král Matyáš musel z bojiště uprchnout. Aby nebyl zajat a zachránil si tak holý život, uprchl do nedalekého města Uherského Brodu. Až k tomuto městu byl pronásledován jezdeckým oddílem vítězů. Odtamtud měl být tajnou chodbou a v přestrojení do dívčích šatů vyveden z města a v útěku pokračovat až do Uher. Na památku této události se prý měla začít pořádat jízda králů. A snad proto, aby byl pověsti dán punc věrohodnosti, se uvádí dovětek, že také král dnešní jízdy je oblečen do dívčích šatů, má v ústech růži, aby se neprozradil svým hlasem, a je doprovázen družinou jezdců, kteří jej mají chránit.

Do poloviny třicátých let 20. století se jízda králů konala pravidelně snad v každé větší obci na jihovýchodní Moravě. Tento zvyk byl natolik živý, že jej lidé pokládali za přirozenou součást svatodušního období, bez dnes převažující okázalosti. V současné době se jízda králů jezdí už jen v několika málo lokalitách. V evropském kontextu se žádná adekvátní obdoba obřadu jízdy králů, jakožto slavnosti letničního období v rozmezí vrcholného jara a přelomu léta nevyskytuje, a proto můžeme hovořit o výjimečnosti a významu tohoto zvyku jako jedinečného svědectví žijící kulturní tradice na území České republiky.

Proto byly také zapsány v roce 2011 do Reprezentativního seznamu UNESCO jako „Jízdy králů na jihovýchodě České republiky“.

   

Seznam UNESCO: 2010, Národní seznam: 2009

Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce.

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku" 

Národní seznam - Nominační dokumentace "Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku"

Popisy tohoto statku se dochovaly z poloviny 19. století. Nalezneme je například v kronikách obcí Holetín, Vortová, Ždírec uložených ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Karel Václav Adámek v monografii Lid na Hlinecku (Praha, 1900) popsal průběh vesnických masopustních obchůzek, masky, pohoštění i říkání maškarádů tak, jak vše zachytil na konci 19. století. Na základě těchto pramenů zjišťujeme, že průběh i podoba vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku se do současnosti změnily jen nepatrně. Změny, kterými se vesnické masopustní obchůzky na Hlinecku v současnosti vyznačují proti stavu z 19. století jsou následující: od počátku 60. let 20 století ubývá lokalit, v nichž se masopustní obchůzky konají. Další patrnou změnou je termín konání obchůzek, od konce 60. let 20. století se jejich termín přesunul na nejbližší sobotu či neděli předcházející masopustnímu úterý. Nahrazení některých materiálů používaných ke zhotovení masopustních masek jinými (některé přírodní materiály nahrazeny umělými), čepice některých masek jsou polepeny obrázky spoře oblečených žen, proměna některých rekvizit používaných maskami. Počet masek zařazených ve skupině černé maškary se zvýšil. Ještě do počátku 50. let 20. století bývaly tyto masky zastoupeny po jedné, v současnosti bývají až po třech či čtyřech.

Vlastní obchůzce předcházejí přípravy: zajištění hudby, pohoštění, ale především chystání masek. Ráno, v současnosti poslední sobotu či neděli v období masopustu, se masky shromáždí na daném místě, upraví se a v průvodu jdou požádat starostu o povolení k obchůzce. S jeho souhlasem, masky obcházejí dům od domu, obřadně tancují před jeho obyvateli a kontaktují přihlížející slovy a gesty. U každého domu dostávají obvyklé pohoštění (koblihy, obložené chlebíčky, alkohol), rovněž určitý finanční obnos. Jeho výše je dána zvyklostmi konkrétního společenství. Hudební doprovod k obchůzce obstarává dechová kapela, která mívá obvykle toto složení: klarinet, křídlovka, pozoun, trombon, bicí. Obchůzka je zakončena na dohodnutém místě obyčejem nazvaným porážení Kobyly. Tento obřad spočívá v odsouzení Kobyly za její domnělé hříchy. Ortel nad Kobylou a její testament čte jedna z masek, obvykle Ras, reaguje se v něm humornou formou na různé události ve vesnici či celé společnosti (zdražování, nezaměstnanost apod.). Na závěr čtení Kobyla poklekne, Ras jí srazí čepici z hlavy a tím je Kobyla poražena. Svalí se na zem a nehýbá se. Ostatní masky kolem ní utvoří kruh, položí své čepice na zem a za zvuků smutné hudby se pomalu pohybují v kruhu. Po skončení písničky ke Kobyle přistoupí Ras, dá jí napít alkoholu, Kobyla obživne, vyskočí a následuje veselý rej masek s přihlížejícími diváky. V tomto aktu se skrývá podstata masopustních obchůzek: symbol smrti (zimy) a nového života, znovuvzkříšení (jara). Večer je taneční zábava, kterou se všichni obyvatelé vesnice loučí s veselým masopustním obdobím.

Seznam UNESCO: 2005, Národní seznam: 2009.

25. listopadu 2005 prohlásil generální ředitel UNESCO slovácký verbuňk za Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Po přijetí Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví a následném přistoupení prvních 30 států k ní bylo prohlašování Mistrovských děl zastaveno a projekt transformován. Uvedená Úmluva totiž založila dva nové seznamy statků nehmotné kultury – konkrétně Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva a Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavě zachování.

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "slovácký verbuňk"     verze CZ       ENG version

Národní seznam - Nominační dokumentace "slovácký verbuňk"

Slovácký verbuňk patří mezi mužské tance skočného charakteru. Je tancem improvizovaným a má zvláštní ráz, neboť ačkoliv se převážně tančí hromadně, každý z ta-nečníků přitom tančí sám za sebe s výrazem své regionální a místní příslušnosti, svého tanečního umění a povahy. Verbuňk se tancuje na určitý okruh písní, mezi nimiž od druhé poloviny 19. století převládají tzv. písně novouherské.

Název tance je odvozen z německého slova Werbung (tj. najímání, ucházení se) a z praxe náboru do vojenské služby, prováděného u nás do roku 1781 za účasti profesionálních vojenských tanečníků, jejichž projev byl asi jedním z impulzů ke vzniku tohoto tance.

Verbuňk je v České republice rozšířen pouze na Slovácku, kde se pro něj užívají nebo užívaly i jiné názvy – cifra, cifrování, cifruňk, čardáš, čardášování, verbování, skákání, grepčení (grebčení).

Slovácký verbuňk má obvykle tři části: předzpěv, při němž je pohyb tanečníka, pokud nestojí společně s ostatními ve vázaném půlkruhu, velmi individuální, dále taneční část pomalou a taneční část rychlou, která je volnou pohybovou kompozicí s osobitou atmosférou.

K předchůdcům verbuňku patří tzv. mládenecké tance, ale i jiné pohybové formy, z nichž se postupně vyvinul. Patří k nim tance do skoku, soutěživé tance o to, kdo nejvýše vyskočí, individuální projev mužů v točivých tancích, dále – a asi především – přizdobovaná (cifrovaná) chůze mužů v průvodech a při obřadních obchůzkách a snad další tance se soutěživými prvky. Dalším impulzem bylo zřejmě též rozšíření písní novouherského stylu. Etnochoreologové soudí, že se verbuňk formoval jako samostatný tanec ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století se vyvinul do šesti regionálních typů.

Podle stavu současného bádání lze hovořit o šesti typech slováckého verbuňku:

  1. z okolí města Strážnice
  2. z okolí města Kyjova
  3. hanácko-slováckém z okolí měst Hustopeče a Ždánice
  4. horňáckém z okolí Velké nad Veličkou
  5. uherskohradišťském z okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu
  6. podlužáckém z okolí města Břeclavi

Slovácký verbuňk plní stále několik funkcí a vyznačuje se vysokou emotivností, což souvisí mimo jiné i s tím, že jde o tanec improvizovaný, a poskytuje tedy širší prostor spontaneitě. Původně se tímto tancem loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby, kdy tanečník kompenzoval značné psychické napětí z blížící se životní změny, avšak současně dával najevo, že je této služby schopen, a snažil se působit na druhé pohlaví. V tanci tedy dominovala funkce psychologická, soutěživá a erotická. Časem jej převzali i další mužští členové komunity, byl postupně začleňován do dalších příležitostí lidového života a tím nabýval nových funkcí. Zvláště důležitou se stala funkce obřadní, k níž se brzy přičlenila funkce reprezentační, dále vyjádření povahy, okamžitého duševního i fyzického stavu tanečníka, a posléze jeho identifikace s obcí či skupinou komunity.

V současnosti se dále rozvíjí funkce obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků, kdy se uplatňuje nejvíce. Tančí se v průvodu domácí chasy po obci, při vítání stárka před jeho domem, na zahájení a ukončení taneční zábavy, každá skupina přespolních chlapců je po příchodu uctěna tím, že dostane možnost, aby si verbuňk před všemi přítomnými zatančila. Zachována zůstává rovněž jeho funkce soutěživá, jelikož tanečníci porovnávají své výkony mezi sebou. Nově získává funkci znakovosti – projev příslušnosti k té části mládeže, která projevuje kladný aktivní vztah k dědictví tradiční lidové kultury.

Pro dokonalé provedení verbuňku je nutné, aby interpret ovládal několik dovedností. První z nich je zpěv a dále je nutné zvládat a správně využívat dialekt. U dobrého tanečníka se rovněž předpokládá dobrá znalost repertoáru písní, tedy textů i melodií, které při tanci užívají. Z hlediska pohybového je důležitá náročnost, množství, pestrost, návaznost a úroveň provedení tanečních prvků a figur. Tanečník musí rovněž zvládnout prostorové uspořádání, kompozici a gradaci tance. Slovácký verbuňk je jedinečným projevem lidské kreativity právě tím, že na poměrně malém území, které Slovácko v rámci Moravy zabírá, a za použití shodných tanečních motivů (výskoků, přeskoků, odskoků, příklepů, srážení pat, podupů, potlesků, dřepů, přednožování, zanožování atd.), avšak jiným způsobem provedených a s jinou intenzitou, četností výskytu, vedením nohou, někdy i rukou, a držením těla při tanci se vyhranil, jak bylo uvedeno výše, v šest svébytných regionálních typů. Specifičnost verbuňku spočívá v jeho komplexnosti a každé taneční provedení je vlastně jedinečným výkonem. Sami tanečníci i diváci vnímají verbuňk značně emotivně a stejně jako v minulosti i dnes si cení vynikajících tanečníků verbuňku – verbířů.

Již v prvém ročníku strážnických slavností začaly soutěže ve verbuňku, po několika letech však zanikly a k jejich obnovení došlo od roku 1986. Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku začíná regionálními koly, její finále pak probíhá jako pořad v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. O tuto soutěž je velký zájem i mezi návštěvníky festivalu, proto pro ně byla vytvořena anketa diváka, jejíž vítězové jsou uvedeni i v následujícím přehledu.

Vítězové Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku

Zápis slováckého verbuňku na seznam Mistrovských děl ústního a nemateriálního dědictví lidstva je pro Českou republiku mimořádnou událostí. Přináší s sebou ovšem i řadu opatření a povinností, ke kterým se náš stát zavázal v akčním plánu, jehož sestavení bylo nedílnou součástí nominace. Přesvědčit se o tom můžete v archivu Národního ústavu lidové kultury, kde jsou dvě sady kopií dokumentů předložených v Paříži (jedna v anglické jazyce a druhá v jazyce českém) uloženy. Zmíněný akční plán by měl zabezpečit uchování slováckého verbuňku dalším generacím. Pokud se to podaří, budou snahy UNESCO, Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury i všech, kteří se na přípravě nominace jakýmkoliv způsobem podíleli, naplněny.