Národní seznam: 2012
Odzemek je improvizovaný mužský tanec skočného rázu spojený s pasteveckou kulturou karpatského oblouku. Vznikal s doprovodem píšťal a dud (gajd) na pastvě, kdy si pastevci krátili čas a cvičili se v obratnosti. Tančíval se také s valaškou. Tuto formu odzemku dnes odlišujeme pod názvem obuškový. Tanec se vyznačuje velkým vnitřním napětím, pravidelným rytmem, avšak stupňujícím se tempem, prudkými a přesnými pohyby, mrštností a až akrobatickou obratností a velkým množstvím figur, které tanečník může kombinovat dle svých fyzických a psychických možností, momentální nálady a improvizačních schopností.
Návrhový a identifikační list "valašský odzemek"
Odzemek se tančil také s pistolí a snad i se šavlí. Je to tanec sólový, 2/4 rytmu s postupně se zrychlujícím tempem od andante až po allegro vivo. Příslušná taneční píseň Hopsa chlapci od země má v podstatě jedinou osmitaktovou melodii s drobnými textovými obměnami, tématicky se týkajícími pastevectví nebo zbojnictví a je doložena již ve 14. století. Z minulosti známe více nápěvů, dnes se užívá především uvedeného nápěvu s textovými variantami. Hudební doprovod tance, známý v 17. století, představovaly dudy, případně dudy s píšťalou. Následně se hudební doprovod vyvíjel v souvislosti s proměnným nástrojovým obsazením lidových, od 1. poloviny 20. století folkloristických nástrojových sestav.
Odzemek začíná skokem na volné prostranství. Bývá zahajován zpěvem písně na uvedený nápěv. Následně se pohyb rozvíjí od sunů a pomalých drobných přízemních figur, přesně rytmicky vyšlapávaných, až po charakteristické skoky. V této vrcholné fázi tanečník ukazuje, co vlastně dokáže, jak umí zvládnout tělo v plném tempu, při čemž využívá i akrobatických prvků. Užitím několika rychlých figur při zemi a rázným znamením tanečníka se tanec uzavírá. Pružnost a živelnost valachů se promítá do jednotlivých figur a jejich kombinací. Prudké, dynamické a přesné pohyby, plné vnitřního napětí, doprovázené výkřiky a hvizdy, vyjadřují individuální prožitek každého interpreta, jeho rychlost i sílu. Snahou každého tanečníka je, aby se jeho tanec odlišoval od jiných interpretů. Každý pracuje s jednotlivými prvky tance sobě vlastním osobitým a neopakovatelným způsobem. Tanec si do dnešních dnů udržel své původní funkce - reprezentační, soutěživou, zábavní a erotickou. Vyjadřuje plně povahu, duševní i fyzický stav tanečníka, jeho mužnost. Identifikuje ho s určitou komunitou, specifickým etnografickým regionem - s pozitivním pocitem regionálního sebevědomí.
Generačním předáváním mezi vynikajícími tanečníky se odzemek tradoval ještě v 1. polovině 20. století. Se zánikem přirozeného kulturního prostředí valašských pastevců a rolníků, ve kterém se tento mužský taneční projev udržoval a rozvíjel, se taktéž zužoval počet interpretů i množství příležitostí, kdy byl tancován.
Současní tanečníci kromě svých vzorů v rámci folkloristického hnutí čerpají ze sběratelské činnosti Miloše Kašlíka, Jiřího Parduby, Zdenky Jelínkové a dalších odborníků, kteří se podíleli na dokumentaci celé škály tanečních figur odzemku. S rozvojem záznamové techniky přibyly zájemcům k dispozici audiovizuální záznamy z různých vystoupení, přehlídek nebo soutěží. Z této škály si pak interpreti vybírají prvky, které je nejvíce oslovují a inspirují, a s těmi pak dále pracují. Každé předvedení odzemku je v podstatě improvizace na dané téma. Vyspělí interpreti při hledání vlastního osobitého tanečního vyjádření mnohdy zařazují do tance nové prvky, a tím přispívají tvůrčím způsobem k jeho neustálým proměnám v rámci tradiční osnovy tance.
Foto: www.jasenka.com, archiv taneční skupiny Kotár, www.vmp.cz
Národní seznam: 2011
Myslivost je systematicky propojenou řadou činností na úseku chovu a ochrany zvěře, včetně péče o trvalý rozvoj těchto hodnot. Tyto činnosti jsou neoddělitelně spojeny s aktuální žádoucí regulací početních stavů populací jednotlivých druhů volně žijící zvěře tak, aby živelný nárůst početních stavů jednoho druhu zvěře nebyl limitujícím faktorem pro zachování či přirozený vývoj ostatních živočišných a rostlinných druhů. Uvedené činnosti jsou nenahraditelnou součástí pozitivních aktivit člověk v přírodě, zemědělství, rybářství, lesnictví.
Úsilí o zachování přírody a krajiny, její ochrana včetně volně žijící zvěře jsou přitom hlavní součástí myslivosti. Tento aspekt myslivosti je typický pro nynější českou myslivost, která historicky vychází z někdejšího rakousko-uherského pojetí, na něž navázala a tento aspekt je její neoddělitelnou součástí. Lidé si záhy uvědomili, že zvěř nelze jen lovit, ale je nezbytné se věnovat i péči o ni. Myslivost v sobě zahrnuje i další aspekty, tedy činnosti běžně prováděné myslivci, zejména odchovy zvěře, obornictví, bažantnictví, ochranu zvěře a jejích biotopů, osvětu, mysliveckou kynologii a samozřejmě dodržování mysliveckých obyčejů a tradic jako používání myslivecké mluvy, úlomků, zálomků, konání výřadů a výloží, pasování. Historicky jde o tradiční škálu činností zahrnujících v sobě prvky ochrany přírody i zvěře používající své vlastní metody, tradiční mluvu, zachovávající zvyky a tradice a v neposlední řadě filozofii a etiku. Součástí myslivecké filozofie a etiky je především vyjádřením uvědomění si odpovědnosti, kterou myslivci vůči přírodě a zvěři v ní mají. Myslivecká etika, v níž je vyjádřena celá řada nepsaných pravidel, která jsou myslivci dodržována, se prolíná celým dlouhým vývojem myslivosti, během něhož se jejich obsah poněkud měnil, avšak její dodržování je znakem odpovědnosti myslivce.
Součástí myslivecké filozofie je uvědomění si toho, že zvěř je neoddělitelnou a důležitou součástí přírody, kterou jsou myslivci povinni zachovat pro další generace. Mysliveckou filozofii lze vyjádřit tak, že samo střílení myslivce nedělá. Jen ten, kdo se těší ze zvěře a lesa, i když to kolem nebouchá, kdo v přírodě pobývá i v době hájení, když pole i les jsou zamrzlé a zaváté, když je málo potravy a zvěř ohrožuje smrt, kdo zvěř v tomto období ochraňuje, ten je pravým myslivcem. Ochráncem a chovatelem může být jen myslivec.
Myslivost v zúženém pojetí vznikla původně k získávání potravy a postupně se její význam měnil. Ve středověku se z této tradičně hospodářské činnosti stávala spíše činností zájmovou, zábavou šlechty, zatímco v současnosti se myslivost v naší zemi považuje téměř výhradně za zájmovou hospodářskou a ochranářskou činnost vycházející z někdejší tradice. Pokud jde o samotný lov zvěře, ten je jen určitou součástí mnoha dalších aktivit, k nimž patří např. obornictví, bažantnictví, kynologie, sokolnictví, trubačství, fotografování. Dnešní myslivec s ohledem na to, jak se postupně měnil význam myslivosti, je přítelem přírody, který se vždy angažoval a angažuje v její racionální ochraně, je starostlivým hospodářem, dovede se postarat o zraněnou zvěř z volné přírody, která u něj najde odbornou pomoc a je-li to možné, vrací ji zpět do přírody.
foto: Jan Veber, náhledový obrázek: profimedia.cz
Seznam UNESCO: 2010, Národní seznam: 2009
Sokolnictví je zvláštním způsobem lovu zvěře pomocí cvičených dravců, především sokolů, jestřábů či orlů a zahrnuje i další aspekty běžně prováděné sokolníky, zejména odchovy mláďat dravců, ochranu dravců v přírodě, osvětu. Historicky jde o tradiční, specifickou oblast lovectví, která používá své vlastní metody, má svá vlastní zvířata, úlovky a filozofii.
Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace Sokolnictví - žijící lidské dědictví
(pozn. česká verze zatím není dostupná)
Národní seznam - Návrhový a evidenční list "Sokolnictví - umění chovu dravců..."
Tento způsob lovu vznikl původně k získávání potravy a postupně se jeho význam měnil. Ve středověku sloužil spíše pro zábavu šlechty, zatímco v současnosti se sokolnictví v naší zemi považuje za součást myslivosti a to zejména za součást myslivecké tradice, pokud se jedná o historický způsob lovu.
Dnešní sokolník s ohledem na to, jak se postupně měnil význam sokolnictví, je přítelem dravců, který se vždy angažoval a angažuje v racionální ochraně dravců, zranění dravci z volné přírody u něj najdou odbornou pomoc a je-li to možné, vrací je zpět do přírody.
Sokolnictví na našem území bylo známé již v období Velké Moravy, kdy v 8. a 9. st. je doloženo historicky i archeologicky. Z tohoto období pochází archeologický nález bronzového nákončí opasku s motivem pěšího lovce s dravým ptákem, dále tzv. ptačí spona a stříbrný reliéf se sokolníkem na koni, který se stal znakem českého Klubu sokolníků ČMMJ.
Ze 13. st. pochází doklad o založení osady Sokolí Dvůr (nynější Sokolov), kde poblíž královského hradu Lokte sídlili královští sokolníci, aby byl zachován klid potřebný pro výcvik loveckých dravců. Profesionální sokolníci byli zaměstnanci feudálních pánů, dravce chovali, cvičili a při lovech předváděli. Vzhledem k ostatním poddaným měli výsadní postavení a byli dobře placeni. Bydlívali v blízkosti panských sídel v tzv. sokolnách. Podobně jako Sokolí Dvůr vznikla obec Sokoleč poblíž Poděbrad, která byla také určena pro královské sokolníky. Zde se sokolnictví udrželo až do druhé poloviny 16. st., později bydleli sokolníci se svými dravci v Poděbradech, ve zvláštním domku zvaném sokolárna. Patrně poslední sokolník na panství Poděbrady zemřel v polovině 17. století. Období úpadku od II. poloviny 18. st. posunulo dravce z rukou šlechty spíše do rukou jejích zaměstnanců - myslivců, kteří pro svou potěchu dále drželi dravce a sovy.
Novodobé dějiny počal ve 20-tých letech XX. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ji odbornými články. K další propagaci sokolnictví došlo až po r. 1945, o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50-tých let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení ČSMS podporou vzniku sokolnické organizace u nás, kterou je Klub sokolníků. Sokolnictví současnosti již není jen o lovu. Jeho nedílnou součástí se stala osvěta, seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť nebo vinic. Na letištích pracují profesionální sokolníci a se svými dravci předchází často nevyčíslitelným škodám zabráněním pádu letadel po střetu s ptáky. Také osvětu dnes často provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvádějí v této oblasti velké množství práce.
Seznam UNESCO: 2011, Národní seznam: 2009.
Jízda králů je výroční obyčej, který má charakter obřadní objížďky chlapců, někde také mužů, na koních, kteří mezi sebou vezou nezletilého chlapce oblečeného v ženském obřadním kroji, představujícího krále. Po stranách krále jede jeho tělesná stráž (pobočníci), kterou tvoří jezdci stejné věkové skupiny jako je zbytek družiny, oblečeni jsou však v ženském kroji stejně jako král a v rukou drží tasené šavle na jeho obranu. Celá družina na ozdobených koních projíždí vesnicí, zastavuje se u domů a jezdci pronášejí k domácím i divákům krátké veršované provolání pochvalného, žertovného, někdy i hanlivého charakteru, ve kterém upozorňují na kladné či záporné rysy povahy dotyčného nebo na jeho fyzický zjev. Ten, na koho jezdec z královské družiny vyvolá, odmění jezdce peněžitým dárkem.
Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "Jízdy králů" verze CZ ENG version
Nejednoznačný původ jízdy králů nabídl erudovaným badatelům možnost rozvinut teze kolem původní podoby obřadu a jeho funkcí. Nejvýraznější prvky v obřadu lze spojovat s rovinami obřadů iniciačních, dospělostních, a také obřadů s ochrannou funkcí s cílem magickými praktikami a prostředky zajistit úspěch v hospodářství. Snad nejblíže pravdy jsou výklady předpokládající zbytky pohanských obřadů, vývojem přeměněné rituály předkřesťanských Slovanů. Zvyk jízdy králů o letnicích (svatodušních svátcích) byl všeobecně rozšířen a v rozdílných podobách provozován nejen na Moravě, ale také na Slovensku, ve Slezsku, v Čechách, v Polsku či na Ukrajině.
Historické reminiscence týkající se jízdy králů jsou opředeny zajímavými, působivými i věrohodně vyhlížejícími pověstmi a legendami. Jedna pověst hovoří o tom, že zvyk je lidovou obdobou středověkých rytířských her a vznikl ze slavnostních průvodů konaných při rytířských turnajích. Další výklady o jeho původu vycházejí z předpokladu, že se koná na památku hledání nebo honění - pronásledování krále. Z těchto předpokladů se nejvíce opírá o historickou událost z roku 1469 o honění krále Matyáše Korvína. Mluví o tom, že vojsko krále Matyáše po neúspěšném obléhání města Uherské Hradiště bylo s přivolanou pomocí Jiříka z Poděbrad od města nejen odraženo, ale u obce Bílovice na hlavu poraženo a rozprášeno. Král Matyáš musel z bojiště uprchnout. Aby nebyl zajat a zachránil si tak holý život, uprchl do nedalekého města Uherského Brodu. Až k tomuto městu byl pronásledován jezdeckým oddílem vítězů. Odtamtud měl být tajnou chodbou a v přestrojení do dívčích šatů vyveden z města a v útěku pokračovat až do Uher. Na památku této události se prý měla začít pořádat jízda králů. A snad proto, aby byl pověsti dán punc věrohodnosti, se uvádí dovětek, že také král dnešní jízdy je oblečen do dívčích šatů, má v ústech růži, aby se neprozradil svým hlasem, a je doprovázen družinou jezdců, kteří jej mají chránit.
Do poloviny třicátých let 20. století se jízda králů konala pravidelně snad v každé větší obci na jihovýchodní Moravě. Tento zvyk byl natolik živý, že jej lidé pokládali za přirozenou součást svatodušního období, bez dnes převažující okázalosti. V současné době se jízda králů jezdí už jen v několika málo lokalitách. V evropském kontextu se žádná adekvátní obdoba obřadu jízdy králů, jakožto slavnosti letničního období v rozmezí vrcholného jara a přelomu léta nevyskytuje, a proto můžeme hovořit o výjimečnosti a významu tohoto zvyku jako jedinečného svědectví žijící kulturní tradice na území České republiky.
Proto byly také zapsány v roce 2011 do Reprezentativního seznamu UNESCO jako „Jízdy králů na jihovýchodě České republiky“.
Seznam UNESCO: 2010, Národní seznam: 2009
Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce.
Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku"
Národní seznam - Nominační dokumentace "Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku"
Popisy tohoto statku se dochovaly z poloviny 19. století. Nalezneme je například v kronikách obcí Holetín, Vortová, Ždírec uložených ve Státním okresním archivu v Chrudimi. Karel Václav Adámek v monografii Lid na Hlinecku (Praha, 1900) popsal průběh vesnických masopustních obchůzek, masky, pohoštění i říkání maškarádů tak, jak vše zachytil na konci 19. století. Na základě těchto pramenů zjišťujeme, že průběh i podoba vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku se do současnosti změnily jen nepatrně. Změny, kterými se vesnické masopustní obchůzky na Hlinecku v současnosti vyznačují proti stavu z 19. století jsou následující: od počátku 60. let 20 století ubývá lokalit, v nichž se masopustní obchůzky konají. Další patrnou změnou je termín konání obchůzek, od konce 60. let 20. století se jejich termín přesunul na nejbližší sobotu či neděli předcházející masopustnímu úterý. Nahrazení některých materiálů používaných ke zhotovení masopustních masek jinými (některé přírodní materiály nahrazeny umělými), čepice některých masek jsou polepeny obrázky spoře oblečených žen, proměna některých rekvizit používaných maskami. Počet masek zařazených ve skupině černé maškary se zvýšil. Ještě do počátku 50. let 20. století bývaly tyto masky zastoupeny po jedné, v současnosti bývají až po třech či čtyřech.
Vlastní obchůzce předcházejí přípravy: zajištění hudby, pohoštění, ale především chystání masek. Ráno, v současnosti poslední sobotu či neděli v období masopustu, se masky shromáždí na daném místě, upraví se a v průvodu jdou požádat starostu o povolení k obchůzce. S jeho souhlasem, masky obcházejí dům od domu, obřadně tancují před jeho obyvateli a kontaktují přihlížející slovy a gesty. U každého domu dostávají obvyklé pohoštění (koblihy, obložené chlebíčky, alkohol), rovněž určitý finanční obnos. Jeho výše je dána zvyklostmi konkrétního společenství. Hudební doprovod k obchůzce obstarává dechová kapela, která mívá obvykle toto složení: klarinet, křídlovka, pozoun, trombon, bicí. Obchůzka je zakončena na dohodnutém místě obyčejem nazvaným porážení Kobyly. Tento obřad spočívá v odsouzení Kobyly za její domnělé hříchy. Ortel nad Kobylou a její testament čte jedna z masek, obvykle Ras, reaguje se v něm humornou formou na různé události ve vesnici či celé společnosti (zdražování, nezaměstnanost apod.). Na závěr čtení Kobyla poklekne, Ras jí srazí čepici z hlavy a tím je Kobyla poražena. Svalí se na zem a nehýbá se. Ostatní masky kolem ní utvoří kruh, položí své čepice na zem a za zvuků smutné hudby se pomalu pohybují v kruhu. Po skončení písničky ke Kobyle přistoupí Ras, dá jí napít alkoholu, Kobyla obživne, vyskočí a následuje veselý rej masek s přihlížejícími diváky. V tomto aktu se skrývá podstata masopustních obchůzek: symbol smrti (zimy) a nového života, znovuvzkříšení (jara). Večer je taneční zábava, kterou se všichni obyvatelé vesnice loučí s veselým masopustním obdobím.
Seznam UNESCO: 2005, Národní seznam: 2009.
25. listopadu 2005 prohlásil generální ředitel UNESCO slovácký verbuňk za Mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Po přijetí Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví a následném přistoupení prvních 30 států k ní bylo prohlašování Mistrovských děl zastaveno a projekt transformován. Uvedená Úmluva totiž založila dva nové seznamy statků nehmotné kultury – konkrétně Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva a Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavě zachování.
Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace "slovácký verbuňk" verze CZ ENG version
Národní seznam - Nominační dokumentace "slovácký verbuňk"
Slovácký verbuňk patří mezi mužské tance skočného charakteru. Je tancem improvizovaným a má zvláštní ráz, neboť ačkoliv se převážně tančí hromadně, každý z ta-nečníků přitom tančí sám za sebe s výrazem své regionální a místní příslušnosti, svého tanečního umění a povahy. Verbuňk se tancuje na určitý okruh písní, mezi nimiž od druhé poloviny 19. století převládají tzv. písně novouherské.
Název tance je odvozen z německého slova Werbung (tj. najímání, ucházení se) a z praxe náboru do vojenské služby, prováděného u nás do roku 1781 za účasti profesionálních vojenských tanečníků, jejichž projev byl asi jedním z impulzů ke vzniku tohoto tance.
Verbuňk je v České republice rozšířen pouze na Slovácku, kde se pro něj užívají nebo užívaly i jiné názvy – cifra, cifrování, cifruňk, čardáš, čardášování, verbování, skákání, grepčení (grebčení).
Slovácký verbuňk má obvykle tři části: předzpěv, při němž je pohyb tanečníka, pokud nestojí společně s ostatními ve vázaném půlkruhu, velmi individuální, dále taneční část pomalou a taneční část rychlou, která je volnou pohybovou kompozicí s osobitou atmosférou.
K předchůdcům verbuňku patří tzv. mládenecké tance, ale i jiné pohybové formy, z nichž se postupně vyvinul. Patří k nim tance do skoku, soutěživé tance o to, kdo nejvýše vyskočí, individuální projev mužů v točivých tancích, dále – a asi především – přizdobovaná (cifrovaná) chůze mužů v průvodech a při obřadních obchůzkách a snad další tance se soutěživými prvky. Dalším impulzem bylo zřejmě též rozšíření písní novouherského stylu. Etnochoreologové soudí, že se verbuňk formoval jako samostatný tanec ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století se vyvinul do šesti regionálních typů.
Podle stavu současného bádání lze hovořit o šesti typech slováckého verbuňku:
- z okolí města Strážnice
- z okolí města Kyjova
- hanácko-slováckém z okolí měst Hustopeče a Ždánice
- horňáckém z okolí Velké nad Veličkou
- uherskohradišťském z okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu
- podlužáckém z okolí města Břeclavi
Slovácký verbuňk plní stále několik funkcí a vyznačuje se vysokou emotivností, což souvisí mimo jiné i s tím, že jde o tanec improvizovaný, a poskytuje tedy širší prostor spontaneitě. Původně se tímto tancem loučil odvedenec před odchodem do vojenské služby, kdy tanečník kompenzoval značné psychické napětí z blížící se životní změny, avšak současně dával najevo, že je této služby schopen, a snažil se působit na druhé pohlaví. V tanci tedy dominovala funkce psychologická, soutěživá a erotická. Časem jej převzali i další mužští členové komunity, byl postupně začleňován do dalších příležitostí lidového života a tím nabýval nových funkcí. Zvláště důležitou se stala funkce obřadní, k níž se brzy přičlenila funkce reprezentační, dále vyjádření povahy, okamžitého duševního i fyzického stavu tanečníka, a posléze jeho identifikace s obcí či skupinou komunity.
V současnosti se dále rozvíjí funkce obřadní, neboť verbuňk je součástí slavnostních průvodů a celého komplexu hodových zvyků, kdy se uplatňuje nejvíce. Tančí se v průvodu domácí chasy po obci, při vítání stárka před jeho domem, na zahájení a ukončení taneční zábavy, každá skupina přespolních chlapců je po příchodu uctěna tím, že dostane možnost, aby si verbuňk před všemi přítomnými zatančila. Zachována zůstává rovněž jeho funkce soutěživá, jelikož tanečníci porovnávají své výkony mezi sebou. Nově získává funkci znakovosti – projev příslušnosti k té části mládeže, která projevuje kladný aktivní vztah k dědictví tradiční lidové kultury.
Pro dokonalé provedení verbuňku je nutné, aby interpret ovládal několik dovedností. První z nich je zpěv a dále je nutné zvládat a správně využívat dialekt. U dobrého tanečníka se rovněž předpokládá dobrá znalost repertoáru písní, tedy textů i melodií, které při tanci užívají. Z hlediska pohybového je důležitá náročnost, množství, pestrost, návaznost a úroveň provedení tanečních prvků a figur. Tanečník musí rovněž zvládnout prostorové uspořádání, kompozici a gradaci tance. Slovácký verbuňk je jedinečným projevem lidské kreativity právě tím, že na poměrně malém území, které Slovácko v rámci Moravy zabírá, a za použití shodných tanečních motivů (výskoků, přeskoků, odskoků, příklepů, srážení pat, podupů, potlesků, dřepů, přednožování, zanožování atd.), avšak jiným způsobem provedených a s jinou intenzitou, četností výskytu, vedením nohou, někdy i rukou, a držením těla při tanci se vyhranil, jak bylo uvedeno výše, v šest svébytných regionálních typů. Specifičnost verbuňku spočívá v jeho komplexnosti a každé taneční provedení je vlastně jedinečným výkonem. Sami tanečníci i diváci vnímají verbuňk značně emotivně a stejně jako v minulosti i dnes si cení vynikajících tanečníků verbuňku – verbířů.
Již v prvém ročníku strážnických slavností začaly soutěže ve verbuňku, po několika letech však zanikly a k jejich obnovení došlo od roku 1986. Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku začíná regionálními koly, její finále pak probíhá jako pořad v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. O tuto soutěž je velký zájem i mezi návštěvníky festivalu, proto pro ně byla vytvořena anketa diváka, jejíž vítězové jsou uvedeni i v následujícím přehledu.
Vítězové Soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku
Zápis slováckého verbuňku na seznam Mistrovských děl ústního a nemateriálního dědictví lidstva je pro Českou republiku mimořádnou událostí. Přináší s sebou ovšem i řadu opatření a povinností, ke kterým se náš stát zavázal v akčním plánu, jehož sestavení bylo nedílnou součástí nominace. Přesvědčit se o tom můžete v archivu Národního ústavu lidové kultury, kde jsou dvě sady kopií dokumentů předložených v Paříži (jedna v anglické jazyce a druhá v jazyce českém) uloženy. Zmíněný akční plán by měl zabezpečit uchování slováckého verbuňku dalším generacím. Pokud se to podaří, budou snahy UNESCO, Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury i všech, kteří se na přípravě nominace jakýmkoliv způsobem podíleli, naplněny.
