Charakteristika
Národní seznam 2024: Výroba modrotiskových forem patří mezi rukodělné řemeslné techniky. Samotné formy představují základní pomůcku pro tiskaře a slouží k negativnímu potiskování při výrobě modrotisku. Podle dostupných pramenů byli výrobci tiskařských forem u nás známí již v 15. století. Specializování řezbáři modrotiskových forem se objevují až v souvislosti s rozšířením modrotisku v 18. století. Současná tvorba navazuje na původní výrobu tiskařských forem rozšířenou ve Dvoře Králové nad Labem a pramenně doloženou od poloviny 19. století. Zpočátku se formy vyráběly celodřevěné, v průběhu 19. století doplňovaly dřevořezbu mosazné plíšky a hroty až se nakonec vybíjely celokovové vzornice k potiskování jemných vzorů. Výroba forem byla závislá na činnosti modrotiskových dílen. Od 2. poloviny 19. století zájem o modrotiskové zboží postupně upadal a slábl zájem o výrobu forem. Nové vzory se objevují v souvislosti s tvorbou textilních a oděvních návrhářů ve třicátých letech 20. století. K zachování výroby do dnešní doby přispělo před 30 lety zrušené Ústředí lidové umělecké výroby (1945–1995). V současnosti se formíři věnují opravě historických forem, vyrábí jejich repliky, nebo vyřezávají nové formy pro módní návrháře a výtvarníky. Nositeli statku jsou čtyři formíři ve Dvoře Králové nad Labem a okolí. Nominaci zpracovalo a předložilo Muzeum východních Čech v Hradci Králové.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Charakteristika
Národní seznam 2024: Vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista se nazývají pašije. V Hořicích na Šumavě byly od roku 1816 nepravidelně hrány původním německým obyvatelstvem, údajně po hospodách. V roce 1893 byla k jejich inscenování otevřena divadelní budova a hry získaly celosvětový ohlas. Praxe byla od druhé poloviny 30. let přerušena a budova roku 1964 zbořena. Po politickém uvolnění se od roku 1993 hry konají každoročně, v posledních letech v první polovině června. K jejich provádění byl vybudován přírodní amfiteátr. Novodobý text sepsaný Jindřichem Peckou a režírovaný Antonínem Baštou doznal jen drobných režijních úprav. Doprovodnou hudbu napsal Jaroslav Krček. Po celé představení je na jevišti přítomen živý chór. Nositeli jsou autoři, realizátoři představení, herci a diváci. Nominaci zpracovala a předložila Společnost pro zachování Hořických pašijových her, z. s.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Charakteristika
Národní seznam 2024: Podání nominace Pivní kultury v ČR na národní seznam předcházely úspěšné zápisy pivní kultury na krajské seznamy v Plzeňském a Jihočeském kraji. Pivní kultura je jako tradice předávána z generace na generaci minimálně od poloviny 19. století. V České republice je pivní kultura živý fenomén založený na odborné i laické pospolitosti, sdílení, sdružování a předávání poznatků, zkušeností, nadšení, zájmů, symbolik a identity. Celý cyklus je živou interakcí mezi výrobci a konzumenty nesoucí znaky regionality a života v komunitách. Nejdůležitějším aspektem nominace je ovšem společenská rovina – společné sdílení (nejen) času, dále jsou to příprava, servírování, způsob degustace, konzumace a symbolika. Pivo je součástí většiny společenských událostí jak ve městech, tak na venkově. Téma tradičně rezonuje rovněž ve folkloru, především v lidových písních. Pivní kultura prostupuje téměř veškerým společenským životem v České republice. Nominaci zpracoval a předložil Český svaz pivovarů a sladoven, z. s.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Charakteristika
Kamenářství je nanejvýš specializovaná činnost vyžadující obrovské zručnosti, dlouhého školení a mnoha praktických zkušeností, velké pečlivosti i hlubokých teoretických vědomostí z oblasti mineralogie a gemologie. Kvalitní a precizní výbrus učiní z přírodního kamene jedinečný klenot, přičemž pouze díky zkušenému odbornému posouzení a zhodnocení vstupní suroviny je možné vybrat každému kameni individuálně ten nejvhodnější typ výbrusu, který podtrhne a znásobí jeho optické kvality.
Nejnáročnějším typem zpracování drahých kamenů je facetové broušení, při němž je povrch vybroušen do mnoha pravidelných rovných plošek (facet), které odráží a propouští světlo tak, aby se kámen co nejvíce třpytil. Postup samotného broušení začíná vybroušením tabulky. Nejprve se vybrousí plošky vrchní části kamene, pak se kámen přetmelí a vybrousí se spodní plošky. K dosažení plošek jedné řady výbrusu ve stejném sklonu slouží kamenářská mašinka. Je opatřena mechanismem kovových koleček se zářezy, jejichž otočením dosáhne brusič přesného pootočení tmelky s kamenem, a tím stejného sklonu jednotlivých plošek dané řady i jejich rovnoměrného rozložení. Na každý typ výbrusu je přitom určen jiný strojek, neboť počet zářezů v kolečku určuje počet plošek.
Zejména neprůhledné druhy minerálů existuje rovinné broušení. Surovina je rozřezána na pile, aby posléze podstoupila několik úrovní broušení za užití postupně se zjemňujícího brusiva. Závěrečnou fází je leštění, kdy materiál kotouče i leštidlo je zvoleno podle druhu broušeného kamene. Povrch kovových kotoučů se posekává nožem v různých směrech a leštidlem se natírá. Řada původně amatérských sběratelů minerálů si tuto metodu postupně osvojila, aby mohli v domácích podmínkách zpracovávat vlastní sběry a kultivovat tak svou sbírku.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Charakteristika
Zavádka je obřadní párový tanec ve ¾ taktu, který se ve většině obcí v etnografickém subregionu Hanácké Slovácko tančí na tradičních hodech. Tanec probíhá většinou za střídavého doprovodu mužského sboru a dechové hudby. Skládá se ze dvou částí – samotného tance a skládky, přičemž skládkou je myšleno vybírání peněž od dívek jako symbolická platba vstupného na taneční zábavy v průběhu celého roku. Zavádka se ve všech obcích výskytu liší, přesto ji spojují následující znaky: obřadní kráčivý (chodivý) tanec ve volném tempu a ¾ taktu, při kterém se stoupá na špičky, zavádění stárek (dívek) do tance řádně zvolenými stárky (chlapci), tančí se za doprovodu dechové hudby a zpěvu mužského sboru, stárci i stárky mají obřadní oděv (kroj), stárci používají rekvizity (ferula, viržinka, fedro), zavádka je slavnostním vyvrcholením hodů a tančí se na vyhrazeném, slavnostně vyzdobeném prostoru pod májí.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Charakteristika
Tradice mužských mečových tanců je dodnes neoddělitelnou součástí každoročních masopustních obchůzek na Uherskobrodsku. Mečové tance řadíme mezi nejstarší taneční útvary na evropské půdě. Prvotní magický zápas a zahánění zlého hlomozením kovových šavlí nebo kroužků na dřevěných šavlích tanečníků či vydávání výrazných zvuků při tanci postupně doplnila funkce oslavná a zábavná. Masopust, jako synkretický soubor obyčejů poskytujících lidem zábavu před nastávajícím zemědělským rokem a možnosti toto období magickými praktikami ovlivnit, je dodnes pro existenci mužských mečových tanců zásadní. Statek se ve své původní podobě zachoval především na Uherskobrodsku.
Tradice těchto tanců spojených s masopustními obchůzkami se zde udržela pouze ve třech obcích – Strání, Komni a Bystřici pod Lopeníkem. Společným prvkem ve všech lokalitách je kromě návaznosti na masopustní období starobylá řetězová a kruhová forma tance. Samotný tanec má pak svá daná specifika – kroj, rekvizity, taneční schéma a užití masopustního práva. Vnějším znakem práva je rožeň nebo ferula, ozdobená vařecha. V jednotlivých obcích se liší také název tance či pojmenování jeho protagonistů. Ve Strání je mečový tanec nazýván Pod šable a tancuje ho obvykle pětice mužů s dřevěnými šavlemi doplněná gazdou řídícím obchůzku, nosícím dřevěný rožeň, na který napichuje nebo přivazuje darované naturálie. Specifickou součástí tance je „vytínání“, obřadní bití tanečníka pod záminkou přestupku. V Komni, kde jsou typicky pomalovaní tanečníci s vonicemi na klopách černých kabátů a šátkem kolem pasu nazýváni skakúni, musí být tančícími muži odvedenci. Stejně je tomu i v Bystřici pod Lopeníkem, kde si tanečníci s typickým kosírkem a peřím na klobouku a tureckým šátkem uvázaným kolem pasu i přes ramena, říkají bobkovníci. Tanec s dřevěnými šavlemi zde vede košař s velkým rožněm, který také ukládá získané odměny do koše. Podstatným znakem všech masopustních obchůzek jsou taneční prvky, jako poskočný či běhový krok s opakováním tanečních figur vytvářejících spojený kruh, ale hudba a zpěv. Ve Strání se udrželo poměrně neměnné písňové schéma. Podobně je tomu v Komni, kde doplňují průvod tanečníků i masky. V Bystřici pod Lopeníkem je písňová forma variabilnější.
Nominační dokumenty
Fotogalerie
Národní seznam 2021: Ruční výroba skla zahrnuje řadu řemeslných postupů a specifických technik využívaných v celém výrobním procesu, které jsou závislé na zručnosti výrobce a účelu výrobku. V Čechách sahá její tradice až do 13. století a dosud kontinuálně pokračuje. Ruční výroba skla se v posledních letech již trvale provozuje zejména na severu Čech, jednotlivé výroby a techniky jsou ale stále zastoupeny i v dalších krajích. Ruční technologií se zhotovuje užitkové sklo (stolní, domácenské, dekorativní, luxusní, umělecké), osvětlovadla i skleněná bižuterie. Jedná se jak o práci sklářských mistrů přímo ve sklárně (foukání skla a tzv. hutní techniky, ruční lisování skla), tak v dalších rafinačních provozech (broušení, rytí, malování - tzv. studené techniky). V případě bižuterie jde o ruční tažení skleněných polotovarů a jejich ruční zpracovávání mačkáním (lisováním), foukáním či vinutím.
Nominační protokol (PDF)
Přílohy nominačního protokolu (PDF)
Národní seznam 2021: "Zlatá sobota – praxe v průběhu mariánské pouti v Žarošicích": Zlatá sobota je hlavní pouť v rámci církevního roku v poutním místě Žarošice u Kyjova. Každoročně jednotlivá procesí, převážně s účastníky v krojích, procházejí obcí s nosítky s honosně ozdobenými mariánskými plastikami ke kostelu sv. Anny. Zde následují barokní obřady: „odpros - pokora“ - což je individuální dialog s Pannou Marií a „poklona“ - kdy družičky i chlapci pozdravují Matku Boží a odevzdáváním věnečků naznačují, že jí nesou své srdce. Vrcholem je večerní liturgie a následný průvod s nosítky s osvětlenými mariánskými sochami, kdy se jednotlivá procesí seřadí na začátku obce a za zpěvu mariánských písní jdou průvodem ke kostelu.
Nominační protokol (PDF)
Národní seznam 2019: Hodová tradice na Slovácku je živou a nejvíce rozšířenou výročně obyčejovou slavností. Původní poslání hodů jako děkovných oslav, kdy se završoval výsledek zemědělské práce, zůstalo značnou měrou zachováno. V životě obcí na Uherskohradišťsku požívají hody vysoký společenský status. Jejich rozšíření a intenzita je výjimečná, o čemž svědčí udržování hodové tradice v 50 lokalitách na území 46 obcí a měst Uherskohradišťska.
Ústředním bodem hodů je obchůzka s průvodem, jejíž podstatou je kontakt členů chasy s ostatními účastníky a celou vesnicí. Typický je slavnostní oděv a projevy účastníků - hudba, tanec a zpěv. Průvod se zastavuje v domech stárků, které si vyžádá do svého středu spolu s hodovým právem. O povolení hodů bylo a je do současnosti třeba žádat starostu obce, která se na hodové slavnosti organizačně i finančně podílí. Součástí hodové, zpravidla dvoudenní slavnosti je i večerní taneční zábava a zvyk vodění pod právo i zavádění dívek do tance. Obchůzky po obci pokračovaly i následující dny, kdy chodili stárci po babkách nebo po škárkách, v některých obcích je starým zvykem obchůzka s beranem. Slavnost hodů obvykle končila hodovými dozvuky s taneční zábavou.
Přílohy nominačního protokolu - PDF
Národní seznam 2019: Technika paličkované krajky se řadí mezi rukodělné textilní řemeslné techniky.
Základní pomůckou pro práci krajkářky je poduška (na Vamberecku nazývaná „herdule") - pilinami či senem naplněný látkový válec opatřený snímatelným látkovým potahem, soustružené paličky z tvrdého dřeva a kovové špendlíky. Vlastní krajka se zhotovuje z příze, jejíž materiálové složení, vzhled a vlastnosti vychází vždy z požadavku na příslušný výrobek - krajku. Paličkování vyžaduje znalost základních krajkářských technik, pomocí kterých jsou vypracovávány textilní vazby. Pracuje se vždy s paličkami v párech. Jednotlivé druhy vazeb vyžadují různý počet párů paliček. Existuje nekonečné množství variant vzorů, určených pro různé způsoby využití.
