Menu

Zítra je Velký pátek, NEZAPOMEŇTE na Velkopáteční umývání

K nejrozšířenějším velikonočním obyčejům patřilo velkopáteční umývání v potoce. Brzo ráno na Velký pátek, často ještě za tmy, se chodili lidé umývat k potoční vodě, aby prý byli po celý rok zdraví. V Nové Lhotě věřili, že ten, kdo se umyje v potoce první, bude nejdříve hotový s prací na poli. Když měla matka více dcer, vzbudila k velkopátečnímu umývání tu, kterou měla nejradši.

Lidé skočili bosýma nohama do potoka, vypláchli si vodou ústa, rychle se umývali a modlili se. Velkopáteční potoční vodě byla přisuzována velká očistná síla. Lidé jí vykropovali dům a napojili jí i dobytek.

Zdroj: Frolec, V., Holý, D., & Jeřábek, R. (1966). Horňácko.

Tak co, jdeme do toho? Jak na to šla naše děvčata si můžete prohlédnout na videu:

Národní ústav lidové kultury na tuto výstavu propůjčil obraz kapucínského mnicha, filozofa a teologa Valeriána Magnise, který byl bratrem tehdejšího majitele strážnického zámku, hraběte Františka Magnise. Valeriánovo dílo částečně ovlivnilo i Jana Amose Komenského a navzdory odlišné konfesi udržovali oba muži po nějakou dobu kontakty a měli se v úctě.

Prohlédnout si ji můžete v Jízdárně Pražského hradu ve dnech 20. 12. 2020 – 28. 3. 2021 (eventuálně prodlouženo do 31. 5. 2021). Pořádáno v součinnosti Moravského zemského muzea v Brně a Správy Pražského hradu.

George Glover - Jan Amos Komenský, A Reformation of Scholees, ryto v Londýně v roce 1642 (Praha, Národní knihovna České republiky) – nejstarší známé a dochované vyobrazení Komenského.

Recenze výstavy Comenius 1592–1670: Doba mezi rozumem a šílenstvím, Jan Amos Komenský a jeho svět

Na rok 2020 připadlo 350. výročí úmrtí Jana Amose Komenského, původem Moravana, jazykem Čecha, povoláním teologa, ale zejména nejvýznamnějšího světového pedagoga. Jeho životní úděl, jakož i teologická a pedagogická činnost byly a stále jsou předmětem výzkumu četných historiků. Během plynoucího času se Jan Amos Komenský také stal námětem pro vznik malířských, sochařských, literárních a filmových děl – v jejich vyznění však obraz jeho osobnosti vždy nebyl načrtnutý v jasných konturách. Na loňský rok bylo ohlášeno konání mnoha projektů a dalo se očekávat, že život, dílo a odkaz Jana Amose Komenského budou aktuálně zhodnoceny. Vzhledem k nepříznivé pandemické situaci bylo pořádání části z nich nutné odříci nebo je uskutečnit v omezeném rozsahu. O to více je třeba ocenit úsilí i organizační schopnosti členů autorského týmu, kteří dokázali připravit a ve stanoveném termínu zahájit výstavu Comenius 1592–1670.

Do prostoru Jízdárny Pražského hradu se podařilo shromáždit více než 500 exponátů z České republiky, Nizozemí, Německa, Polska a Rakouska, zapůjčených z osmdesáti odborných institucí a soukromými sběrateli. Jejich výběrem byly zdůrazněny veškeré aspekty Komenského života i spojitost s celkově (nejen) pro něho nepříznivou politickou situací. Instalace expozice je moderně pojatá s použitím interaktivních prvků. Jejich pomocí lze souhrnně sledovat např. Komenského cesty po Evropě nebo bojové operace třicetileté války. Architektonické řešení výstavy bylo navrženo tak, aby propojovalo veškeré reálie ovlivňující Komenského osud.

Expozice je rozdělena do několika oddílů výstižně nazvaných Velké theatrum: Obrazy člověka a světa, Rozdělená společnost, Evropa ve válce a míru a Dílna lidskosti - jsou svým způsobem odbočkami výstavní osy, kterou tvoří oddíl věnovaný životní pouti Jana Amose Komenského. Závěrečný oddíl s názvem Komenský jako ikona, pomník a symbol reflektuje měnící se pohled na osobnost tohoto učence a pedagoga v průběhu tří a půl století.

V jednotlivých oddílech výstavy je možné spatřit mnoho unikátních předmětů přímo spjatých s Komenským (mapa Moravy, velký počet vydání jeho knih), ale také s jeho přáteli a bratry ve víře i ideovými protivníky. Malířství, sochařství a umělecké řemeslo teritoriálně nejen z předbělohorských a raně pobělohorských Čech je zastoupeno díly církevními i ryze světskými. Jejich prostřednictvím je akcentován tehdejší svět a propojení Komenského s duchovním a sociálním prostředím, ze kterého vzešel a v němž žil. Zdůrazňují jeho osobní či nepřímé společenské kontakty s Karlem st. ze Žerotína, Ladislavem Velenem ze Žerotína, českým králem Fridrichem Falckým, katolickým učencem Valeriánem Magnim nebo kardinálem Františkem z Dietrichsteina. Komenského život v dospělosti byl „orámován“ třicetiletou válkou a z ní vyplývajícími důsledky. Její prolog je zastoupen mj. obrazy bitvy na Bílé hoře i staroměstské exekuce a finále díly týkající se tzv. vestálského míru či portréty kardinála de Richelieu, který se Komenského neúspěšně snažil získat do služeb Francie, švédské královny Kristiny i jejího kancléře Axela Oxenstierny, do něhož Komenský v české věci vkládal (marné) naděje.

V oddíle tvořícím osu výstavy je Jan Amos Komenský představen v plné šíři. Výběr jednotlivých exponátů vyjadřuje skutečnost, že tento muž byl přes svůj mimořádný intelekt člověkem doby, ve které žil. Stýkal se s filozofy, např. s René Descartesem, ale zároveň věřil v mystiku a proroctví – naslouchal zejména Antoinette Bourignonové, Kristině Poniatowské, Kryštofu Kotterovi a Mikuláši Drabíkovi. Astronom Johanes Hevelius jej nedokázal nadchnout pro koperníkovské vnímání vesmíru. Jako člověk odsuzující násilí byl finančně podporován členy rodu de Geer, majiteli jedné z největších zbrojařských firem tehdejší Evropy. Komenského dílo bylo respektováno i v katolických kruzích. Cenil si jej např. jezuita Bohuslav Balbín a významní představitelé jezuitského řádu, kteří nechali vydávat jeho pedagogické spisy, i příslušníci z dalších katolických církevních řádů, jak dokládají obrazy z cyklu Orbis Pictus pořízené Bohumírem Bylanským - opatem cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně. Válka a věčné putování jsou vizuálně přítomny prostřednictvím rytin, map a vedut měst, ve kterých Komenský pobýval (mimořádné soubory z hlediska kvality i kvantity), obrazů s válečnými výjevy, zbraní, zbroje, modelů velkorážních děl a unikátního souboru památek na exilovou jednotu bratrskou v Lešně.

V závěrečném oddílu výstavy lze spatřit mnoho artefaktů formujících obraz tzv. druhého života Komenského i jeho mravní a společenský odkaz. V konvolutu soch, obrazů, grafik, poštovních známek a přehledu médií není Komenský zmíněn jako „hvězda“ v oblasti kinematografie (Putování Jana Amose, FSB v roce 1983 – režie: Otakar Vávra a Jako letní sníh, Česká televize a Vistafilm v roce 2020, premiérově vysíláno dne 4. 1. 2021 – režie: Lubomír Hlavsa). Ve Vávrově filmu hrál Komenského Ladislav Chudík, v Hlavsově dokumentárním dramatu se o hlavní roli podělili Alois a David Švehlíkovi. Vzhledem k problematickému přijetí staršího z obou filmů již v době jeho vzniku a nejednoznačného vyznění druhého díla, se jedná o nepodstatný detail.

K výstavě Comenius 1592–1670 byl také vydán výběrový katalog umocňující kvalitu projektu odborně srovnatelného s významem muže, o kterém pojednává. Jízdárna Pražského hradu byla proměněna v pomyslné Velké theatrum, ve kterém po dobu několika měsíců ožily obrazy člověka a světa 17. století v odstínech světla i temnoty. Jan Amos Komenský se vždy snažil stát na straně světla, ale bylo souzeno, aby většinu svého života prožil v rozhraní stínu a temnoty.

Text: Stanislav Vaněk

Gallery Plugin

 

 

Ministr kultury Lubomír Zaorálek dnes, 17. března 2021, podepsal dokumentaci pro nominaci Vorařství do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO

Nadnárodní nominaci společně předkládají Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko, a její zpracování koordinovala polská strana. V ČR se na její přípravě podílely vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, Ministerstvo kultury a další partneři.

Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.

„Dlouholetá historie vltavanských spolků a jejich činnost dává záruku, že vorařské tradice na řece Vltavě budou nadále udržovány v povědomí občanů a předávány dalším generacím. Společná nominace šesti evropských států vorařství je pak zárukou další spolupráce při podpoře tohoto sdíleného kulturního dědictví.“ uvedl při podpisu ministr Lubomír Zaorálek.

Pořad o nominaci v české televizi: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/221411000370319/video/827960

Milí zpěváčci lidových písní,
a jejich milí rodiče!
Každoročně jsme se v tomto jarním období setkávali u příležitosti přehlídek v dětském zpěvu. Letošní situace však osobnímu setkání nepřeje.
Přesto organizátoři regionálních přehlídek v dětském zpěvu nezahálí. V minulém týdnu proběhla online schůzka, na které jsme se společně shodli, že přesouvat přehlídky do virtuálního prostoru nechceme a ve většině případů nebudeme. Zároveň se všichni obáváme toho, že děti přestanou zpívat - nefungují soubory, škola, hudebka... Proto se obracíme na Vás - děti - zpěvačky a zpěváčky, mladé muzikanty i na Vás, rodiče. Nezapomínejte, prosím, doma zpívat. Existuje spousta nahrávek, videí i jiných možností, kde se v této nelehké době můžete s lidovou písničkou setkat a své nadání rozvíjet. Organizátoři navíc ve spolupráci s NÚLK hledají cesty a možnosti, o kterých Vás budou informovat.
Věříme, že se situace během jara a léta zlepší a my se budeme moci setkat osobně co nejdříve.
Přejeme Vám mnoho zdraví a osobní pohody!

Vážení přátelé,

vzhledem k současné situaci, která bohužel stále není (a nějaký čas pravděpodobně ještě ani nebude) nakloněna pořádání akcí velkého formátu jako je Mezinárodní folklorní festival Strážnice, zůstáváme všichni stále v nejistotě, v jaké podobě budeme vlastně moci festival 2021 uspořádat.

Dramaturgicko-produkční rada pracuje s několika variantami programové koncepce ročníku 2021, které jsou však závislé na dvou důležitých faktorech. Prvním z nich je skutečnost, že v současné době není souborům umožněno shromažďování, nejsou tedy schopny soustavně pracovat na přípravě tanečních čísel festivalových pořadů. Tím pádem zůstávají v nejistotě také autoři pořadů. Druhým faktorem je otázka, jaká bude situace v červnu, tedy jaký bude povolený počet shromážděných osob v rámci jedné akce. Do tohoto celkového povoleného počtu je nutné započítat jak návštěvníky, tak účinkující, autorské štáby, techniku a ostatní osoby, které jsou do realizace festivalových pořadů zapojeny.

Realizace MFF Strážnice 2021 v klasické podobě je tedy bohužel opět ohrožena, stejně jako v rámci minulého festivalového ročníku. Členové Dramaturgicko-produkční rady proto připravují koncepci festivalu, která počítá s realizací náhradního programu festivalu v rozsahu povolených opatření a se zapojením členů Programové rady a Senátu do přípravy.

Autory pořadů připravovaných pro ročník 2020, jejichž realizace bude pravděpodobně přesunuta na rok 2022, tímto žádám o pokračování v přípravách svého pořadu pro MFF 2022 včetně zachování komunikace s účinkujícími. Věřím, že se bude situace během letošního roku zlepšovat, a že bude možné se časem opět setkávat na společných jednáních a přípravách pořadů ročníku 2022.

Děkuji za pochopení a těším se na spolupráci.

S přátelským pozdravem

PhDr. Martin Šimša, Ph.D.
prezident festivalu

Dopis v *.pdf ke stažení

Tradiční oslava konce masopustu neboli fašanku se nesla ve znamení hojnosti jídla, pití a zábavy. Na jihovýchodní Moravě byl fašank spojen nejen s průvodem masek, ale také s obchůzkou fašankárů/fašančářů, babkovníků  či skakúnů, tedy tanečníků mužského mečového tance pod šable. Masopustní obchůzka se konala v jednotlivých regionech odlišně, a to během posledních tří dnů před Popeleční středou. Dny bujarého fašankového veselí kontrastovaly s nadcházejícím půstem, tedy obdobím klidu, rozjímání a modliteb, bez zábav a oslav. 

Z videoarchivu Národního ústavu lidové kultury jsme vybrali záznam zachycující podobu fašankových obchůzek v několika obcích okresu Uherské Hradiště. Záznam vznikl v roce 1980 a zveřejňujeme jej ve zkrácené podobě.

Národní ústav lidové kultury a skanzen Strážnice - Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy Vás zvou na konferenci

Muzea v přírodě a jejich role při záchraně lidové architektury

konanou ve dnech 12. – 13. května 2021 u příležitosti
100 let od narození architektů Otakara Máčela a Jaroslava Vajdiše
40. výročí otevření Muzea vesnice jihovýchodní Moravy

Pozvánka na konferenci v plném znění ke stažení ZDE

Přihláška na konferenci s pokyny ke stažení ZDE

Místo konání
Národní ústav lidové kultury – vstupní budova Muzea vesnice jihovýchodní Moravy, Bzenecká 1510, 696 62 Strážnice

Témata a cíl konference
Na základě jednotlivých referátů a formou odborné diskuze:
• zhodnotit historii a výsledky snah o záchranu venkovských staveb ohrožených zánikem na jejich původních místech, přemístěním do areálů muzeí v přírodě;
• připomenout činnost architektů Otakara Máčela a Jaroslava Vajdiše a jejich roli při záchraně a dokumentaci památek venkovského stavitelství;
Ing. arch. Otakar Máčel se vedle doc. Václava Frolce a PhDr. Jana Součka podílel na vzniku projektu a na realizaci Muzea vesnice jihovýchodní Moravy ve Strážnici. Naproti tomu architekt Jaroslav Vajdiš jako vedoucí pracovník SÚRPMO přispěl projekční činností k záchraně souborů lidových staveb in situ (Krátká, Rymice).
• závěrečný blok bude věnovaný budování Muzea vesnice jihovýchodní Moravy;
Především půjde o přístupy v otázce stavby kopií objektů v muzeu, posun přístupu k této problematice v čase a aktualizace koncepce rozvoje této instituce.
I když v r. 2019 byla k otázce muzeí v přírodě vydána kolektivní publikace Muzea v přírodě. Jedinečná cesta muzejnictví a v r. 2020 certifikovaná metodika Muzea v přírodě v České republice. Teoretická a metodická východiska, nelze skanzenologickou problematiku v České republice považovat za uzavřenou a bezproblémovou, a to jak z hlediska koncepčního, tak i prognostického.

Organizační výbor
Roman Tykal, Česká národopisná společnost, Praha
PhDr. Martin Novotný, PhD., Národní ústav lidové kultury, Strážnice
Doc. PhDr. Miroslav Válka, PhD., Ústav evropské etnologie FF MU, Brno

Kontakty
Informace k místu konání – PhDr. Martin Novotný, PhD. (martin.novotny@nulk.cz; tel. 518 306 613);
Přihlášky na konferenci (s krátkou anotací k referátu) zasílejte do 31. března 2021 na e-mail: r.tykal@seznam.cz

 

Přejeme vám všem šťastné a spokojené svátky vánoční a do nového roku hlavně pevné zdraví okořeněné aspoň kapkou štěstí.

 

 

Dokument měl premiéru 17. 12. odpoledne v 16:45 na třetím kanále italské veřejnoprávní televize RAI 3, pořadu GEO & GEO. Zhlédly ho téměř 2 milióny diváků. Natáčení proběhlo i u nás ve skanzenu Strážnice, minuty 13:13 - 15:13

Celý dokument najdete na tomto odkazu: https://www.raiplay.it/video/2020/12/Geo-Natale-Moravo-d766710d-b9d3-46c0-b5a9-0c147c99c4fb.html?q=natale%20moravo

Děkujeme paní Mgr. Zuzaně Rolné, agentura Czech Tourism

Nominace České republiky „Ruční výroba ozdob z foukaných skleněných perlí pro vánoční stromek“ byla dne 17. prosince 2020 úspěšně zapsána do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO).

Zápis schválil mezivládní Výbor pro zachování nehmotného kulturního dědictví na svém 15. zasedání, a v rámci rozhodnutí o zápisu poblahopřál České republice k příkladnému způsobu vypořádání připomínek, které vznesl ohledně této nominace v roce 2018, a na základě kterých byla nominace v revidovaném znění znovu předložena pro letošní hodnotící cyklus.

Jde o nominaci specifického druhu sklářského řemesla spojeného s vánočními tradicemi. Nositelem prvku je rodinná dílna Rautis v Poniklé a venkovští foukači perlí a navlékači, kteří s dílnou spolupracují a společně vytvářejí tyto osobité vánoční ozdoby, které zdobí nejeden vánoční stromek v zemi.

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce a podpory České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury a Ministerstva kultury, Krajského úřadu Libereckého kraje a dalších.

Nominační dokumentace        ENG version

Historie výroby skleněných vánočních ozdob sahá hluboko do historie. V 15. a 16. století přicházeli do Jizerských hor němečtí skláři, kteří v lesích zakládali malé sklárny. Polotovary ze skláren se zpracovávaly zejména podomácku, formováním nad kahanem. Z Jizerských hor se výroba skleněných perlí postupně rozšířila i do Krkonoš. Od začátku 20. století tu začaly vznikat firmy specializující se právě na tuto výrobu. Chudí skláři si k výrobě bižuterie začali přivydělávat montováním vánočních ozdobiček ze zbytků nafoukaných perlí. Vánoční ozdoby ze skleněných perlí si brzy našly oblibu nejen po celých Čechách, ale vyvážely se i do zahraničí.

Výroba skleněných perlí je složitá – všechny pracovní kroky se provádějí ručně. Nejprve se perličky vyfouknou ze skleněné trubičky tak, že se trubička nahřeje nad hořákem, horké sklo se vloží do podlouhlé formy a foukne se do něj vzduch. Horké sklo se do formy roztáhne a vznikne řádka perliček – tzv. „klauče“. Do čirých klaučat se potom natahuje stříbrný roztok a stříbro z něj se vyredukuje zevnitř na stěny skla. Perličky jsou tedy stříbrné zevnitř, takže se z nich stříbro nedá odřít ani se nepoškrábe. Stříbrná klaučata se mohou ještě smočit do barevného laku. Teprve potom se klaučata řežou na jednotlivé perličky nebo delší dílky, které je možné navlékat na drátky. Každá ozdoba projde několikrát lidskýma rukama, než je kompletní.