fbpx
Menu

České loutkářství - lidové interpretační umění

Seznam UNESCO: 2016, Národní seznam: 2014

České loutkářství představuje nehmotný kulturní statek – v národním jazyce provozované loutkové divadlo ve všech svých historických podobách a rozmanitých projevech. Ve shodě s Úmluvou o  zachování nemateriálního kulturního dědictví je možné je považovat za jev lidového interpretačního umění. Za celou dobu své existence je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. Tento původně umělý produkt kočovných loutkářů, kteří k nám přicházeli ze zahraničí, se v českém prostředí masově rozšířil. Této tradici významně napomohl fakt, že se čeští marionetáři, hrající česky, stali součástí národně uvědomovacího procesu a posléze ve formě spolkového divadla bylo loutkářství projevem formování občanské společnosti. Marionetové divadlo, jakožto interpretační umění, je v českém prostředí neodmyslitelně spojeno také s profesionální i lidovou výtvarnou tvorbou (řezba, omalování, kostýmování loutek, malba dekorací).

Reprezentativní seznam - Nominační dokumentace Loutkářství na Slovensku a v Česku      verze CZ        ENG version

Národní seznam - Nominační a identifikační list "České loutkářství - lidové interpretační umění"  PDF

Pro masové rozšíření loutkového divadla u nás vznikly mimořádné podmínky. Fenoménem se stalo tzv. rodinné loutkové divadlo. Prototypy stolních scén, dekorací, loutek navrhovali uznávaní malíři, od poslední třetiny 19. století byly vydávány repertoárové sešity. Od této doby se loutkové divadlo kontinuálně rozvíjí, předává se generačně, a to ve dvou rovinách. Jednak jako interpretační umění, které jeho tvůrci díky mnoha osobnostem dovedli do svébytného uměleckého druhu, jednak jako percepce. Desítky stálých loutkových scén (např. Říše loutek Kroměříž, Starost Prostějov, Říše loutek Praha, Divadlo před branou Rakovník, Zvoneček Praha) pravidelně hrají od podzimu do jara představení určené především rodinným návštěvám. Zájem o loutkové divadlo dokládá návštěvnost profesionálních divadel včetně nezávislých scén. Tradice loutkového divadla se projevuje ve dvou vzájemně se ovlivňujících a prostupujících liniích – lidové (amatérské loutkářství ve všech aspektech) a profesionální (statutární divadla, nezávislé scény, sólisté, často i kočující) a je permanentně modifikována originálními tvůrčími snahami, trendy a experimenty. Ve srovnání s mnohými formami loutkového divadla ve světě není české loutkářství postaveno na redukční stabilitě a pevné konvenci, kterou mají, dodržují a přijímají tvůrci i diváci, nýbrž právě na tvůrčím přístupu ke všem složkám tvorby.

České loutkářství je fenomén, který existuje kontinuálně od druhé poloviny 18. století. Nejstarším doloženým českým loutkářem byl Jan Jiří Brát ze Studnice u Náchoda. Kočovní loutkáři, jejichž největší rozšíření spadá do 19. století, hráli intenzivně po celém území Čech, Moravy a Slezska a šířili český jazyk především na venkově. Inscenačními prostředky marionetového divadla posléze uváděli i specifické hry domácího původu a také originální typicky české postavy, respektive loutkové typy. Od poslední třetiny 19. století se především díky sportovní a kulturní organizaci Sokol rozšířilo jednak spolkové loutkové divadlo, také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Např. ve druhé polovině 30. let působilo u nás více než 3 000 souborů. Amatérská etapa loutkového divadla přinesla mnohé pozitivní trendy. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes. V poválečné éře rozšířily spektrum českého loutkářství také profesionální scény, které specifickým tvůrčím způsobem rozvíjejí tuto tradici a vtiskly českému loutkářství osobitý umělecký ráz; po r. 1989 rovněž mnohé nezávislé scény. Zvláštností, která přináší českému loutkářství příležitost k uměleckému růstu, je systém metodické pomoci ve formě zvláštního systému tzv. postupových přehlídek, vrcholící v Loutkářské Chrudimi (zal. 1951) – patrně jde o nejstarší kontinuální loutkářský festival v Evropě – a také dalšího uměleckého vzdělávání tvůrců, a to jak formálního včetně unikátního systému ZUŠ, tak neformálního (zejména aktivita NNO).

Foto: archiv NÚLK, profilové foto: www.denik.cz