Zámek - hlavní budova Národního ústavu lidové kultury
Ozdobou města Strážnice je zámek obklopený rozsáhlým parkem. Svou dnešní novorenesanční podobu s klasickými prvky však získal až v polovině 19. století.
V prostorách zpřístupněných veřejnosti si mohou návštěvníci prohlédnout historickou knihovnu, která obsahuje 13 000 svazků knih, a stálou expozici „Hudební nástroje v lidové kultuře". Mnohé z nich jistě zaujmou i každoročně se obměňující výstavy v zámecké galerii. Pro koncerty a jiné kulturní programy se využívají prostory růžového, zeleného a žlutého salonku.
V zámku se postupně se obnovují i další interiéry, nejnověji byla návštěvníkům zpřístupněna zámecká kaple s historicky cenným oltářem.
Původně stála na místě zámku pevnost jako strážní stanoviště na moravsko-uherské hranici. Odtud pochází i pojmenování pozdějšího města Strážnice. Než se původní tzv. vodní hrad stal reprezentativním sídlem, prošlo panství bohatou historií.
Nejstarší zmínky sahají do 14. století, kdy se připomínají první vlastníci – páni z Kravař. Ti provedli první přestavbu původní tvrze a kolem roku 1450 budují západní křídlo zámku. Z opevnění zůstala dodnes zachována část valu s gotickou Černou branou. Významnými majiteli byli od roku 1501 Žerotínové, kteří k zámku nechali přistavět východní a spojovací severní křídlo zdobené renesančními arkádami.
Po bitvě na Bílé hoře se posledními vlastníky strážnického panství stávají Magnisové. Ti se zasloužili o dnešní podobu zámku i o založení rozsáhlého anglického parku, kam si nechávali přivážet cizokrajné dřeviny. Dodnes se Strážnice pyšní nádhernou platanovou alejí, uvádí se, že je údajně nejdelší ve střední Evropě.
Dnes je zámek sídlem Národního ústavu lidové kultury , který mimo jiné rovněž spravuje památkové objekty, a to nejen zámku, ale i zámeckého parku a Muzea vesnice jihovýchodní Moravy.
