Na místě dnešního zámku stálo zpočátku pouze strážní stanoviště chránící sporné moravsko-uherské hranice, které se ve své současné podobě víceméně ustálily až po bitvě u Kressenbrunnu v roce 1260. Krátce poté byl poblíž jednoho z ramen řeky Moravy vybudován strážnický hrad. Původně patřil nejspíš panovníkovi a poprvé se v písemných pramenech zmiňuje v roce 1302, kdy zde vydával listinu Milota z Dědic. Hrad ale poměrně brzy přešel do soukromých rukou, získali jej páni z Kravař. Tito původem severomoravští šlechtici se zasloužili i o rozvoj přilehlého městečka. Jedna z větví tohoto rodu měla Strážnici jako své hlavní sídlo a také se psala podle ní; mezi její nejvýznamnější představitele patřili dvojnásobný moravský zemský hejtman Petr (II.) Strážnický z Kravař (c. 1375–1434) a jeho mladšího syn Jiří z Kravař (†1466), poslední mužský člen rodu. Za Jiřího došlo k přestavbě hradu, pravděpodobně poškozeného v průběhu husitských válek, na což odkazuje datační deska
s rokem 1453 umístěná ve zdi jednoho z křídel na dnešním nádvoří, a patrně tehdy byla postavena i přilehlá Černá brána. Už v roce 1458 se na hradě uskutečnilo významné diplomatické jednání mezi českým zemským správcem a budoucím králem Jiřím z Poděbrad a nově zvoleným uherským králem Matyášem Korvínem, při němž bylo uzavřeno spojenectví a dohodnuty zásnuby Matyáše s Kateřinou, dcerou Jiřího z Poděbrad.
Po Jiřím z Kravař získala Strážnici jeho nejmladší dcera Alžběta, která však pobývala na statcích svého manžela, a proto v roce 1486 strážnický hrad s panstvím zastavila Janovi ze Žerotína. Definitivně páni ze Žerotína Strážnici s příslušenstvím odkoupili po Alžbětině smrti v roce 1500 a zůstali zde až do roku 1628. Za Jana (III.) ze Žerotína byla zahájena kolem poloviny 16. století přestavba gotického hradu do podoby renesančního zámku s otevřenými arkádami, dokončená na konci téhož století. Patrně nejpozději v souvislosti s vpádem uherských povstalců Štěpána Bočkaje v roce 1605 byly kolem zámku navršeny hliněné šance, jejichž pozůstatky jsou v okolí Černé brány vidět dodnes. Žerotínové se po vypuknutí reformace stali nekatolíky, proto také po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 a vydání Obnoveného zřízení zemského pro Moravu roku 1628 poslední žerotínský majitel Jan Jetřich (II.) Strážnici opustil a odešel do exilu do nedaleké uherské Skalice, kde ale brzy poté zemřel, aniž stačil panství prodat. Prodej následně dokončili jeho šlechtičtí rukojmí a ručitelé. Novým majitelem se stal František Magnis, čímž se Strážnice a místní zámek dostaly s malými přestávkami na více než 300 let do vlastnictví rodu Magnisů.
Zámek i město během 17. století opakovaně trpěly vpády nepřátelských armád, zejména uherských povstalců, často ve spojení s Turky a Tatary. Těžkou situaci navíc zhoršovala vláda Anny Kateřiny ze Źďáru, která panství spravovala po smrti svého muže Františka Štěpána Magnise v druhé polovině 17. století a na jejíž krutost si poddaní často stěžovali. Výsledkem této hospodářské i rodinné krize Magnisů byl nucený prodej panství v aukci, kdy se novými majiteli stali mezi lety 1702–1716 hrabata Kounicové. Za jejich působení k velkému zhodnocení Strážnice nedošlo, i proto se tohoto majetku poměrně rychle zbavili a Magnisové ho odkoupili zpět. Barokní úpravu zámku zahájil pravděpodobně až František Karel Magnis (†1777), tehdy došlo k propojení budovy tzv. Purkrábky, stojící nejpozději už na začátku 18. století, s objektem zámku. Tím v patře spojovacího křídla vznikl tzv. Rytířský sál, ko jako obrazová galerie. Po odstranění šancí na jižní straně se zámek otevřel do nově zakládaného parku v anglickém stylu. Přes Morávku (později upravenou na Baťův kanál) nechal hrabě František Antonín Magnis (1773–1848) vybudovat v letech 1823–1824 unikátní řetězový most,
první svého druhu v kontinentální Evropě. Současná podoba zámku pochází z roku 1854, kdy jej hrabě Filip Magnis nechal upravit do historizujícího novorenesančního stylu s klasicistními prvky. Posledním hrabětem Magnisem, který na zámku pobýval, byl Antonín František Magnis (1862–1944), v důsledku probíhající druhé světové válce se jeho nejstarší syn Ferdinand otcovského dědictví nikdy neujal.
Vzhledem k německému občanství posledních Magnisů a jejich zapojení do války na straně Třetí říše byl po válce zámek na základě Benešových dekretů zestátněn a několik let patřil Československé tabákové režii. Až v roce 1956 přešel do rukou tehdy nově zřízeného Krajského střediska lidového umění, předchůdce dnešního Národního ústavu lidové kultury, který má na strážnickém zámku své sídlo a zámek s parkem spravuje dodnes.
Základní literatura:
SKÁCEL, Jan: Čtení o Strážnici. Strážnice 1999.
PAJER, Jiří a kol.: Strážnice: kapitoly z dějin města. Strážnice 2002.
Aktualizace: 03/2026