domácí shromáždili se na dvoře k modlitbě, zatím co hospodář konal očistné obřady kolem pluhu, načež obdrželi chléb, který musili hned snísti. Ve Francii připomíná se chléb rovněž při příležitosti očistných obřadů, při obcházení pluhu se světlem a s ovsem, nepraví se však nic o jeho dalším osudu.9) Úpadkovou degenerací můžeme ovšem nazvati pouhé zbytky starého zvyku, když v okolí Eisenachu hospodyně má naplniti sedlákovi nebo pacholkovi při prvním výjezdu na pole kapsu koblihami, aby pole měla po celý rok dostatek vláhy.10)

Přejdeme-li nyní na východ našeho státu, na půdu Slovenska, shledáme se tu opět s obdobnými zvyky při prvním vyjíždění k orbě a setí a s obřadním chlebem setby, ale ve variantech poněkud jiných než v Čechách.

Příkladem mohou býti složité obřady, jak je zachovává hospodyně na př. ve Skalitém u Čadce v nej severnějším cípu Trenčanska. Tu nejdříve musí se dostati chleba a medu poháněčovi i volům, když pak je již zapraženo, položí hospodyně celý osúch (nízký chléb) na pluh, zatím co gazda stojí u pluhu a poháněč u volů, při čemž gazda dbá, aby měli u sebe chléb a peníze. Hospodyně obkouří je pak a ofcropí svěcenou vodou a voly pohladí vejcem, aby byli pěkní (vejce dostane se pak žebráku), nakonec chléb pozdvihne a gazda vyjede v pole.11) Uvedený popis může nám sloužiti příkladem pro obyčeje, typické pro území Karpat, jak se provádějí od Moravy po jižní ohyb hor. Jsou to především obyčeje očistného rázu, které se konají, jak bylo uvedeno, i v západní Evropě a které patří známému již okruhu představ; dále zvyk, typický pro Slovensko při této příležitosti, totiž pohladiti voly celým vejcem, který je rovněž obměnou známých zvyků při rprvním vyjíždění a vyhánění dobytka a zejména na západním Slovensku zachovává se s oblibou, převažuje mnohdy nad obřadním upotřebením chleba setí. V Mikušovské dolině na středním Pováží potírají dobytek rjřed výjezdem vejcem a zároveň s krajícem chleba darují je žebrákovi, podobně v Horních Bzincích gazda pohladí voly vejcem, aby byli pěkní, a dá je pak se skro j kem chleba žebráku, „že sa vie dobre molliť".12) Jinou modifikaci vykazuje zpráva ze Solčan, z bohaté vsi ponitranské roviny. Gazda, zapřáhnuv k prvnímu jarnímu orání, zůstane stát rpřed prahem domu a zapráská bičem, což je znamením pro hospodyni, aby připravila škvařeními z vajec a chléb se solí, aby oráč předem pojedl; kdyby mu nechutnalo, obilí bylo by „nezdárné". Hospodyně pohladí pak voly celým vejcem, aby byli hladcí, a oráč se vydá za svou prací.13) Můžeme zřejmě pozorovat, kterak motivy oby-