nejprve jeho teritoriální rozšíření, pokud existuje v jiných krajích a jak západočeský zvyk s jejich variacemi souvisí.

Obřadní upotřebeni chleba při setí můžeme sledovati na dalekém území, ale uvedená forma, variant, při kterém sé klade chléb a vejce pod pluh, po případě při kterém se věští podle nich o úrodě a které se nakonec darují žebrákovi, je charakteristický přece jen pro určitý okrsek, jehož východní hranice se ztrácí na české půdě. Není tedy vlastnictvím jen českého lidu, nýbrž zachováván je s oblibou i německými hospodáři západních Čech, od nichž rozkládá svoji oblast i dále za hranice, za hřbety Šumavských hvozdů, Českého lesa a Smrčin do vnitra území franko-bavorského.

A. Grohmann upozornil na zvyk s chlebem setí ve své staré sbírce lidových pověr a to ve zprávě ze vsi Mähring u Tachova a z Chebska.4) Tu kladl se chléb a vejce přímo na pole, aby přineslo dobrou úrodu; někdy sedlák položil chléb s vejcem do první brázdy, aby se při zorání přejelo přes ně, někdy uložil je při vyjíždění jen před spřežení, anebo děvče hledělo, aby pluh přejel přes chléb a vejce, položené pod prahem domu. V okolí Plané vejce s chlebem, které se při přejíždění- rozmáčklo, dávali psovi, zůstalo-li však celé, neporušené, dostal je žebrák.5) V Německu nalézáme paralely téhož rázu, jenom snad ještě rozvinutější. V Horní Falci a ve Francích používali kromě chleba a vejce i mísy mouky, kterou nazývali Pflugsbrot a kterofi kladli rovněž na zemi mezi pluh a spřežení. Zůstala-li bez pohromy, znamenalo to, že se dá očekávati dobrá úroda. Rovněž tuto mísu s dary obdržel pak žebrák, aby se modlil za dobrou žeň.6)

S obou stran česko-německého pohraničí hlásí se nám tedy obdobné varianty a není bez významu, že se udržují v této oblasti, kde se prolíná tolik slovansko-německých vlivů a kde se během dějin tolik proudů s obou stran vzájemně prostupuje.

Naproti tomu z Vestfálska dovídáme se o poněkud jiném provádění: Ve Witzgensteinschen matka nebo babička, když se mělo po prvé vyjíždět k orání, přinesla bochník chleba a na pluhu jej překrojila na dvě polovice, z nichž jednu podala oráči, druhou dala zapraženým zvířatům, aby bylo pole požehnáno.7) Jak hojně byl tento obyčej pravděpodobně rozšířen, svědčí jeho houževnatost, se kterou se v Německu udržuje do posledních dob; podle svědectví rodiny, přistěhovalé z Meklen-burska do okolí Lübeck u, ještě před světovou válkou rozdělovala její hospodyně na pluhu chléb mezi oráče a zapražené koně.8) Ve Švýcarsku při prvním vyjíždění s pluhem všichni