Při obyčejích našeho lidu a vůbec střední Evropy musíme překročiti vymezené hranice práce a přibrati zvyky, spojené se začátkem jarní orby. Obyčeje s chlebem setí přimkly se k prvnímu jarnímu orání, když následkem pokročilejších hospodářských poměrů důkladnější příprava půdy si vyžádala, aby se orání odloučilo od setby, kdežto v primitivnějším hospodaření, zejména menších políček, podnes následuje setba ihned nebo brzo po zorání půdy.

Základním příkladem může nám posloužiti zajímavý zvyk, který provází první výjezd k jarnímu orání v západních Čechách, jak nám jej popisují četné zprávy od prvních sbírek Grohmannových podnes. Rukopisné záznamy z Kralovicka a z Manětínska, uložené v archivu Národopisného musea v Praze, líčí, kterak ve Hvozdě při prvním vyjíždění na jarní oračku domácí kladli na zemi mezi pluh a mezi potah kus chleba a vejce s odůvodněním, aby prý byla hojná úroda; když pak pluh přes ně přejel, darovali obojí žebrákovi. Stejně počínali si ve Břízku, kromě toho prorokovali však ještě o zdaru příští úrody podle toho, zda se vejce rozbilo či zfistalo-li celé; neporušené vejce bylo pokládáno za známku pěkného užitku ze žní.1) Tytéž údaje potvrzuje Lábek z širší oblasti plzeňské, líče ve svém přehledu obyčejů, kterak se při výjezdu oráče s pluhem položil pod práh krajíc chleba a vejce, aby je přejel; obojí, vejce i chléb, darovaly se pak prvnímu žebrákovi, který přišel do stavení.2) Z Chodska zachytil vzpomínku na zvyk ten J. F. Hruška ve formě poněkud okleštěné, neboť se nezmiňuje již o chlebu, nýbrž toliko o vejci, které se mělo položití pod pluh. Neuvádí ani předpovědí o úspěchu úrody, toliko údaj, podle něhož vejce, rozmačklo-li se při přejíždění pluhu, patřilo prý zemi, zůstalo-li celé, dostal je žebrák, který šel blízko pole. Možná však, že podrobnosti o skývě chleba nebylo popřáno pozornosti, protože článek je věnován výhradně významu vejce na Chodsku.3) Ještě současné zprávy ze západních Čech zmiňují se o památce na tentýž zvyk: odpověď na dotazník z Domažlická poznamenává, že bývalo v obyčeji položití při prvním jarním orání pod pluh skývu chleba a vejce, teprve potom udělal oráč kříž a s Pánembohem pobídl koně; byl-li ve vsi žebrák, dostalo ise mu těchto darů, jinak byly odevzdány nej-chudšímu ve vsi; dnes prý se však zvyk již nezachovává. Odpověď na dotaz z Manětínska zmiňuje se pak jen o současném obyčeji, aby se oráč na poli rozdělil o namazaný krajíc chleba s koňmi. Informace ta zní docela přirozeně, ale v souvislosti s obyčeji z jiných krajů ukáže se později i její důležitost.

Chceme-li hledati vysvětlení zajímavého obyčeje, který skutečně již vícekráte upoutal pozornost badatelů, sledujme