nezměněném odkaze a neporušeném dědictví předků. Otevřel tedy jen nové brány na starých cestách.

Představy o zajetí obilních démonů nemají dokladu ze staré doby, ani z klasického starověku, ani ze starých dob se-veroevropských národů, a jenom všeobecného rozšíření oněch obyčejů dovolávají se noví vyznavači dogmatu o obilních démonech jako svědectví pro jejich stáří.211)

Ale jest rozšíření obyčejů těch skutečně svědectvím toho? Anebo svědčí jen pro stejný základ, pro obdobné základní názory, vyznačující se obdobnými tendencemi k dalšímu vývoji, který se ubíral pak vlastními cestami u vzdálených národů podle prostředí, z něhož byly čerpány živné látky k dalšímu vzrůstu? Je pravda, v zásadě existují obdoby v oněch obyčejích, ale není i množství rozdílných znaků a odlišností? A kde se nejvíce postavy vegetačních démonů liší, kde je největší rozmanitost, tak až Nilsson, badatel širokého rozhledu a přísné svědomitosti, zvolal, že připadají mu jako výstřelky nemocné fantasie?212) Ve střední a v západní Evropě, kde lidová tradice podlehla nejdříve starým vlivům pokročilejší kultury.

Základem these Mannhardt-Frazerovy jest učení, že životní princip v obilí se chytá a hledí udržeti, aby zůstal hospodářství zachován. Shrneme-li diskuse, které byly rozvedeny

o tomto tématě jemných odstínů, vidíme, že otázky koncentrují se vlastně kolem bodu, jaký je tento princip, který se má udržeti, a v jakém poměru jsou k němu zjevy středoevropských podání a zvyků, spojených s dožínáním a s názvy posledního obilí. Srovnávací etnologie ukazuje, že závisí na kulturní výši lidu, na jeho celkových názorech a prostředí, jak se tento princip chápe a charakterisuje. Mannhardt nazval jej démonem, představuje si jej osobně, individualistický, jako bytost, která se zjevuje v poli, ať v příznivém nebo nepříznivém smyslu, ale zároveň zůstává v obilí samém, s nímž neviděna odnášena jest do stodoly, neviděna ziistává ve vymláceném zrnu až do nového vzklíčení, po případě neviděna přechází na žence. Tyto dvě fáze žádají si však rozdělení, nikoli rovnocenného směšování, a to nejen na slovanské půdě, jak vybízí sám slovanský materiál, nýbrž zásadně. Od individuálních bytostí, které ochraňují pole anebo se zjevují v něm, od bytostí jako ruský polevik, který je takovýmto duchem polním katexochén, jako je lěšij duchem lesním, od bytostí jako žithola na Královéhradécku, nebo žitavec, klemprda ve východních Čechách, Kornmännchen u západočeských Němců, žitná bába nebo žitná matka, rżana matka nebo i baba-jędza nebo dziad v Polsku, u Rusínů

i dyka baba,213), od víry v bytosti, o nichž se jen vypravuje, dlužno odlišiti skupinu obyčejů, vztahujících se k onomu vý-