důvodů, vyplývajících z jejího provádění a ze společenských forem. a vztahů oři ní, znamená nedbati základních motivů. Mějme na paměti, že právě žatva je společnou událostí, slavností,209) koná se před očima celé vsi a kolektivní imperativ společnosti, docela ve smyslu Durkheimova učení, málokde se tak zřetelně projevuje jako v podnicích, prováděných'veřejně, při obecném účastenství všech obyvatel vsi, zejména jde-li o tak životní zájem jako sklízení úrody. Člověk, jako stvoření společenské, jak tvrdí sociologové, zejména venkovské prosté obyvatelstvo, podléhá tlaku ostatní srpolečhosti; a ohledy k celku pak nutno resjjektovati zejména při práci ve slavnostním období žatvy, která se musí říditi společnými názory obce ještě spíše než jiné jednání, jsouc celou obcí kontrolována. Kdo vnikl v život zemědělské dědiny, poznal, jak mocný je moment rivality a jak právě při veřejném podnikání obnažuje lidskou touhu po prvenství. Tím spíše je zesilován při práci, srostlé s iniej-užšími zájmy sedláka, při sklízení. Jak hrdý je sedlák, jenž dosáhl slávy, že nejdříve je hotov se sklizní, jak jiředstihují se vzájemně i domácí, aby nezůstali na konci za ostatními! Při polní práci jest nevyhnutelná určitá zručnost a je známo, jakému obdivu se těší obratná žnice a naopak jak nešikovný pracovník je stihán tak ostrým výsměchem jako málokde jinde. A k tomu přimysleme si, kolik žertů přináší s sebou společná práce a takovéto závodění a jak je lid miluje a rád rozvádí.

Mannhardt však, ačkoli učinil veliký krok vpřed od starších mythologických výkladů, přece, myslím, přecenil starožitnost a význam některých obyčejů, vycházeje při jejich vysvětlování z mythu, nikoli ze života lidu.

Původně žák Grimmovy školy odklonil se od jejího mytho-logisujícího směru, poznav abstraktnost jeho dohadů. Připojil se k názorům W. Sehwartze, zetě Kuhnova, jichž tento nabyl, když pomáhal svému tchánovi sbírat pověsti mezi lidem. Tehdy poznal, kterak v lidovém vypravování sluší se hledati ne tak odraz pohanského náboženství, ne tak víry ve velká božstva a památky jejich kultu, jako spíše zbytky víry v nižší bytosti, v démony, které zařazuje geneticky před období vysokých náboženství, pokládaje je za předchůdce bohů. Shodně i Mannhardt, předcházeje tím stoupence vývojové teorie, považuje říši démonů za starší a primitivnější a vyhledává stopy jejich nejen v mythech a pověstech, nýbrž i v obyčejích indo-evropských národů.210) Zapial však nové názory k starým cílům a dřívějším metodám, shrnuje mythy s kulty i s lidovými obyčeji, spojuje památky klasických národů se zvyky současného lidu a stavěje na nich všech jako na rovnocenném základě,