hledal oporu především v dožinkových obyčejích, v nichž viděl odrážeti se víru v obilní duchy. These o vegetačních a obilních démonech, které vytkl již ve svých prvých pracích na tomto poli, „Roggenwolf und Roggenhund" a die „Korndämonen", a které propracovával až po svá stěžejní obsáhlá díla „Wald und Feldkulte" a posmrtně vydané „Mythologische Forschungen", bylo by lze charakterisovati krátce takto: v lánech obilí žije bytost, Od které závisí vzrůst a zdar celé úrody obilní, démon, kterého lid si představuje buď v podobě zvířecí, což pokládá autor za starší způsob nazírání, anebo anthropomorficky, podle pozdějších představ lidu. Dokladem jsou mu vypravování především německého lidu o tajemných zvířatech, žijících v obilí, o obilním vlku a p., o Kornwolf, Halmbock, Roggensau, a j., nebo o bytostech v podobě lidské jako Kornmutter, Kornmann atd., o kterých se mluví, vlní-li se lány obilí větrem: „die Wölfe jagen sich im Korn", nebo „Kornmutter zieht über das Getreide", anebo kterými se straší děti, aby nezacházely do polí, sice si je Kornmutter vezme a pod.

Při dožínání obilí utíká se tento obilní démon do posledních stébel a do posledního snopu, což projevuje se výkřiky ženců, kteří honí zvíře, zajíce, vlka a pod., z posledního koutu obilí utíkající. Tu bývá démon vyhnán na nepožatý lán sousední, po případě je zabit (žnec je proto trestán) nebo přechází, neviděn, na žence nebo vazače posledního snopu, který se stává jeho nositelem, podle rčení ženců: Du hast den Alten und musst ihn behalten.

Konečně připouští Mannhardt možnost, že démon žije dále v zrní posledního snopu, aby se z jara vrátilznovunanivu, vysvětlení, které je pro nás zvláště důležité, totiž pro naše obyčeje, které nás zajímají při setbě a které přikazují přimíchat zrno to do semene setí.

Povšimněme si tedy teorie té, pokud se týká našich obyčejů setby, zejména pokud jí vyhovují naše slovanské obyčeje. Aniž bych mínila probírati víru ve vegetační démony, což nemůže býti úkolem stručných řádků této práce, posvěcené jinému cíli, chtěla bych poukázati jen, jak jeví se vývoj oněch názorů ve světle slovanských obyčejů a ve světle obyčejů setí.

V Mannhardtově tvrzení o obilních démonech, tak detailně vykoncipovaném, nelze zapříti nesrovnalostí, které vyvěrají odjinud než ze změny v obyčejích vlivem časového vývoje nebo teritoriálního rozšíření.

Při obyčejích tak životných, tak úzce s praktickým životem a prací souvisících, nelze tak naprosto nedbati bytové stránky života a práce rolníkovy i prostředí, ve kterém k nim dochází, a metoda, sváděti každý úkon k pramenům mythologisujícím, odvozovati je z hlubin dávnověké víry, nedostačuje.

Právě v dožinkových obyčejích tvoří prostředí velmi důležitou složku. Zvyky ty jsou tak úzce spojeny s rolníkovou prací a sama práce jest jejich předmětem, že opomenouti