prvotiny náležely, daroval je Aronovi a jeho synům a podle nichž patřily později levitům. Odtud ustálila se pevně organi-sovaná daň desátků a daní, které odváděny byly věřícími biskupovi, aby rozděloval je jako boží zboží podřízeným a potřebným.188)

Ale je jisté, že v Evropě církev setkala se i s obyčeji domorodého obyvatelstva, neboť i v starověkém Řecku obětovaly se prvotiny bohům o Thalysiích a Pyanopsiích189) a v byzantské církvi od nejstarších dob doloženo je přinášení prvotin do chrámů. Jako tolik jiných starých zvyků hleděla církev zaha-liti rouchem křesťanského pojetí, po případě přeměniti je v část rituálu, tak činila i s těmito, které, srostlé svými kořeny s nejužšími zájmy rolníka a pastýře, houževnatě se v lidu udržovaly. Ale marně od počátku bojovala s pojetím jejich, snažíc se proraziti s pojmem vděčnosti a děkovné oběti Pánu, neboť i v samých modlitbách od počátku probleskuje spíše pojem oplátky a očekávání budoucího rozmnožení statku. Děkovný ráz oběti mohl se rozvinouti až na vysokém stupni náboženského a mravního vývoje, kdežto předchozí podklad obyčejů je složitější, podle výše, na které obyvatelstvo stojí. První plody, jako každá novotina, přijímají se s nedůvěrou, jsou tabu, posvátné a nebezpečné, dokud neblahé působení jejich se nezamezí,100) a některé obyčeje s prvotinami spojené směřují k "odstranění jejich nebezpečnosti; nemusí tedy býti vždy přijímány jako svátosti, jak se domnívá Frazer.181)

Obyčeje podobného rázu vystupují zřejměji u prvotin pokrmů, které sé ihned požívají. Svěceni jejich živěji zachovává východní církev o srpnových svátcích na „Spasa" (zvláště 1. a 6. srpna), kdy přináší lid do chrámů k posvěcení první ovoce, obilí a mnohdy i hotový chléb nebo i kaše k posvěcení, neodvažuje se mnohdy dříve z nových plodů a pokrmů jisti.102)

Některé slovanské a severoevropské prameny .seznamují nás-však i s jinými obyčeji, spojenými s přijímáním prvotin, totiž se zvyky požívat je při společné hostině bez ohledu ke svěcení církve. Ve Finsku na př. při konci žní upekla hospodyně