Kterákoli část platí tolik jako celek sám, a to každý dílek stejně, hlásá zásada, která vzbudila vášnivé spory v náboženských debatách. Stejné působeni, kterým vynikal světec, propůjčeno je i každé částečce jeho ostatků, krůpěje svěcené vody platí tolik jako její množství, tři klasy dožinkového věnce stačí přisypati mezi semeno. Předpokládá-li se síla v onom obilí, obsažena je ve všem, ale jen část může je zastupovati a v onom vybraném a vyznamenaném svazku obilí je tedy representována.

Udaný předpoklad, že „síla" prchá do posledních stébel v poli, obměňující vlastně domněnku Mannhardtovu o neviditelném démonu, který se uchyluje do zbývajících hrstí a zaměňující jen představu o onom oživujícím principu, byl vzbuzen obyčeji při dožínání obilí, totiž chytat v poli drobnou zvěř anebo honit ji ven s pole.

Rada příkladů, jak shromáždili je zvláště Bystrou, Frazer, Mannhardt nebo Rantasalo, ukazuje, kterak ženci při dosečení volají na sebe, aby chytili zajíce, křepelku, vlka a pod., o ženci poslední hrsti říkají, že zabil kohouta, zajíce, žitného vlka a j., anebo dokonce dramaticky předvádějí jejich chytání nebo zabíjení, na př. ve Slezsku, kde přinášejí kohouta schválně na pole, nebo ve Francii, kde přivádějí na pole vola a zabíjejí jej.165) Jindy naproti tomu zaplašují zvíře pryč s pole a zahánějí je k sousedům. Všechny tyto obyčeje souvisí podle mého zdání se základem docela přirozeným. Zvláště ve starších dobách, kdy lesní porosty sahaly dále do polí než dnes, jako dosud místy v severovýchodní Evropě, kde půda rolí byla doslova urvána lesu,166) množství zvěře bylo- hojnější, stávalo, se, že sekáči vyplašili i větší kusy než křepelku nebo zajíce, které obyčejně v žatevních obyčejích ženci chytají a podle nichž i poslední hrsti nazývají. Živé líčení podali Haur (pokladní komisař v Polsku za krále Jana III.) ve své Zemanské generální Oekonomice nebo Rantasalo podle zpráv finských a norských.107) Přihlédneme-li pak k prosté skutečnosti, jak dívky skutečně chytaly zajíce a uřezávaly mu „šťastné chlupy" z předku, anebo jaké zklamání zavládlo u všech, nechytili-li zvířete mezi posledními stébly, vysvětlí se i nesrovnalost, proč bytost, znamenající požehnání (podle demonologických představ), byla zaháněna s pole, když na druhé straně hospodář snaží, se zachytiti její působení a udržeti je. Časem ovšem ustrnul zvyk při dožínání v tradiční obyčej, zachovávaný kon-servatismem, a jakmile ztratil souvislost s kořeny, ze kterých vyrostl, dána byla veškera volnost, aby se rozvíjel a měnil, spojoval se se zvyky jinými, přijímal zdůvodnění podle představ, které okolí veň vkládalo, až konečně dospěl k variacím,