že byly vyznamenány, připisuje se význam nade všechny jiné. Jmenovitě dvojklasy pokládány jsou za zvláště důležité á působivé, za mana, za zvláště schopné šířiti plodnost kolem sebe na osoby a rostliny jiné, jak podrobněji bylo rozvedeno již dříve (str. 40 n). Nemusí to být tedy princip existující mimo obilí, který jim moc propůjčuje, ani neosobní síla, která utíká v obilí, aby byla chycena v posledních stéblech, ani prvek animistického pojetí, nýbrž v obilí samém spočívá podstata jeho působivosti a v něm samém leží jeho moc.

Kromě tohoto zákona uplatňuje se však v obyčejích s ukládáním význačných klasů, po případě ve vysévání jejich zrna, ještě jiná stránka lidového nazírání, na kterou jsme ukázali výše. Vybrané obilí, ať již nejlepší s celého pole, ať poslední anebo první sežaté, je částečkou celé úrody, tvoří dílek celé sklizně a tedy jakoby zastupovalo celou úrodu. Hospodář, který ji zvlášť ukládá, udržuje si doma veškeren užitek, veške-ren spor až do nové sklizně, a když ji po případě v novém roce hospodářském znovu vysévá do pole, zachovává a přináší si sám užitek loňského roku do nového období a zachovává kontinuitu vegetace a plodnosti.

Kdo přidává dvoj klas do věnce dožínek a'do setby, sleduje zřejmě myšlenku, aby se zvýšila bohatost sklizně, protože dvoj-klas sám je obzvláště plodný, a jsa nositelem plodnosti, sám ji vnáší, kamkoli se dostane.,Stejně působí zrno z obilí vynikajícího, nejvyššího a nejplnějšího. Ale i bez tohoto momentu připisuje lid klasům doma uloženým důležitost, protože representují minulou úrodu a udržují souvislost plodnosti pole i nové setby. Vybírají-li se nejlepší klasy, je již tím stupňován jejich význam, ale častěji to bývají klasy poslední anebo také první. Poslední obilí, jakožto zbytek celé sklizně, poslední koutek stojících klasů se všech polí, která jsou již holými strništi, zachovává především nepřetržitost vegetace. Ve zbytku vidí lid vždy záruku dalšího zmnožení a proto zbytek musí zůstati zachován. Poukázali jsme na podobné názory při obyčeji zůstavit poslední klasy „boží brady" v poli. Srovnáme-li nyní obojí zvyky, nechat obilí přímo venku anebo přinést je domů, aby se na pole vrátilo znovu se setbou, věru netřeba býti na rozpacích roz-hodnouti, jsou-li oba opravdu tak vzdáleny, aby spočívaly'na motivech v zásadě odchylných

Byly vysloveny názory, že ve zbytku, v posledních klasech, v poslední skývě chleba koncentruje se síla celku, že v nich soustřeďuje se zvláštní schopnost a pod.,164) nehledíme-li k výkladu Mannhardtově o vegetačních démonech, kteří v posledním zbytku obilí se skrývají, k nimž se ještě vrátíme. Ale zdá se mi, že názory takové jsou příliš abstraktní, příliš závislé na individualisujících představách o zosobněných silách a bytostech.