k setbě. Vraťme se tedy též znovu k této otázce v Stručném přehledu, a to nejen v 'komplexu dožinkových zvyků, nýbrž právě vzhledem !k setbě příští úrody, v souvislosti její s novým zaséváním zrna 'k příští sklizni.

V západoruských končinách totiž, na běloruském území a pohraničí polském, setkáváme se se zvykem, že klasy nenechávají se prostě v poli stát, nýbrž zrno' z borody ihned se vymne a rozeseje 'kolem do půdy. Na Jurkovštině na př., když klasy Spasovy boTody ozdobili květy a když chlapci rozryli půdu kolem ní srpy, zasévají zrno z ní, pronášejíce přání 'dobré úrody.80) V okolí Minská hospodyně uláme stébla a s chlebem i solí zakope je v zemi, proslovujíc přání: Дай же, Боже, каб на лето урадзило.81) Pojetí celého výkonu jako setby je lidu tak zřejmé, že opakují se při něm zaříkání obvyklá při.setí, na př. poidle Čubinského,82) zasévá-li se zrní z borody mezi stébly, proslovuje se typická pro rozsévače formule: роди, Боже, на всякую долю й бід-ного й богатого, a také v písni při tom zpívané, na př. n a Chełmsku, výslovně se mluví o setí: Wžešmo posijaly, pohoraly, pohoraly, bodajeśmo na bezrók doczekały, doczekały.83)

Tyto obyčeje a takovéto pojetí vybízejí povšimnouti si celého zvyku blíže. Poslední klasy v poli bývají určeny obyčejně různým bytostem a zvláště západoevropský a severský materiál dává veškeren podnět k tomu pokládat je za část, kterou rolník ze své úrody věnuje bytostem ochraňujícím jeho pole a plody znojné práce, ať představuje si je typu demonologického nebo uctívá v nich božstva. Jim nechává částečku úrody z pohnutek, z nichž i rybář odděluje část lovu svého, který přivezl.84) Ale oběť ta jest určena bytostem tak různým, jak jen mohly se představy o nich podle různých kulturních prostředí vyvinouti. Zatím co v severních zákoutích, kde srdce lidu jsou naplněna vírou v drobné démony, oživující vody, lesy, budovy i půdu, nechává se částečka obilí venku pro tento nárůdek,85) ve Švédsku určuje se tajemné Gloso svinské podoby nebo Odinovu koni, stejně jako v Dánsku a na ostrovech pro Goenova koně, pro Noena, Jöda z Upsaly a pod., jehož kult je hlavně v jihošvédských a severo-rěmeckých krajích rozšířen. Sami severští badatelé při tom připouštějí, že Odin jako příjemce klasů nastoupil tu místo jiných bytostí, k obyčeji, jenž s kultem jeho původně nesouvisel, neboť jen v jižním Švédsku připomíná se Odin jako dárce úrody, kdežto západonordické prameny neposkytují o tom dostatek dokladů.80) V Německu určuje se poslední obilí v poli „für die