různé byliny a plodiny, místy i prvotiny letních plodů, obilí, zeleniny i ovoce, a zdá se pravděpodobné, že z přinášení prvotin vyrůstají vůbec kořeny celého obyčeje světit byliny a ovoce v kostelích. (Srovn. str. 151. poukazy o svěcení jprvotin.)39)

Kromě obilí, svěceného o letních svátcích, značná 'důležitost připisuj e se zrní, jehož se používal o- o ván o> cích a jež se místy schovává k jarnímu setí. Daleko široko jest rozšířen zvyk světit oves v den sv. Štěpána, který bývá nazýván patronem koní, s čímž souvisí i východoslovanské pojmenování svátku ovsenb, usenb; oves však nenechává se toliko koňům, nýbrž určuje se též k jarní setbě a již staré naše zprávy ze XVIL a XVIII. stol. mluví o svěcení ovsa a vůbec jařin k vysetí.40) Podnes pak v polských a přilehlých východnějších krajích schovávají k setí oves, kterým házeli o vánočních svátcích po knězi v kostele.41) Vedle svěceného obilí schovává se však místy, zvláště ve východních krajích, ono zrní, které rozhazovali koledníci, přicházejíce do domu s přáním hojné úrody a štěstí v příštím roce, a které hospodyně začasté obezřetně shrabala, aby je přisypala k semeni jařin.42) Některé zprávy pak, třebaže celkem řídké, informují, že k setí přidávalo se i z onoho obilí, které leželo při štědrovečerní večeři na stole,43) na Slovensku schovávali pak k setbě i zrno z oněch snopků různého obilí, které stavěli o vánocích v koutech světnice.43a)

Obilí, které bylo svěceno v kostele, ať již v létě nebo o vánocích, dostává se mimořádné moci požehnáním církve; zrní pak, jehož použila lidová obřadnost, dodává se významu spojitostí s vánočními svátky, odlesk jejichž důležitosti padá i na zrní, kterého se v obyčejích upotřebilo, ať už původ zvyků spočívá kdekoli v kouzlech úrodnosti, dobrého začátku nebo jinde.

Kromě takovéhoto obilí předem vyznamenaného a od určitých svátků uschovaného doporučuje se však mnohdy použiti