Zdali také Ondrej Hájek obdržel mistrovské právo, které mu cech slíbil a o jehož dosažení se, s takovou váhou zasazoval, nelze prozatím s naprostou určitostí rozhodnouti. Z odpovědi cechu Antonínu Solnickému poznáváme, že Hájek měl v úmyslu postaviti si na předměstí novou pec, protože mu magistrát nedovolil stavětí pec v městě, patrně v domku č. 77, jejž Hájek vyženil. Není známo, zda Hájek svůj úmysl uskutečnil, zdá se však, že nikoliv, protože v domě č. 77 bydlil stále až do své smrti. Je tedy velmi pravdepodobne-, že se mistrem nestal, že zůstal pouze tovaryšem. V knize měšťanských přísah, chované v městském archivu ve Vyškově, je sice — 15. prosince 1769 — označen jako „Krügelmacher", avšak také Jan Ča-mek, který již jako tovaryš byl majitelem městského domku čís. 100., je v záznamu své měšťanské přísahy roku 1765 stejně označen, ačkoliv byl pouze tovaryšem, jak nám dokládá matriční zápis z 5. dubna 1766. Jan Čamek se po dvakráte ucházel u cechu o mistrovské právo, vždycky však byl odmítnut, ačkoliv byl pak již majitelem předměstského domu čís. 65 a ačkoliv pracoval jako tovaryš celých dlouhých osmnáct let. Teprve s pomocí magistrátu se stal mistrem roku 1773. Vidíme tedy, že označení „Krügelmacher" neznamená, že dotyčný toufar byl mistrem. Jan Čamek byl tak označen již roku 1765 a teprve po osmi letech se stal toufarským mistrem. Mistrovství Ondřeje Hájka je prozatím sporné; pravděpodobnější ovšem již je, že se mistrem nestal.

Postavení toufarských tovaryšů nemajících zhusta pražádných vyhlídek na dosažení mistrovství anebo těžce a zdlouhavě se k němu probíjejících, bylo jistě neutěšené. Případy, které jsem zde uvedl, případ Moudrého, Svobody, Witty, a zvláště Jana Čamka, svědčí o tom výmluvně. I když s nimi cítíme, přece jen nestrannosť nám ukládá, abychom se snažili pochopiti také stranu druhou, také toufarské mistry, jichž situace rovněž nebyla závidění hodna. Uvážíme-ii poměry ve výrobě fajansí v té době, o nichž jsem se zmínil, její značné rozšíření a všechny toho důsledky, uvědomíme-lí si, že vylíčené konflikty s tovaryši se odehrály nedlouho po skončení sedmileté války, která jistě výrobě fajansí a výrobnímu podnikání vůbec neprospěla, spíše značně uškodila, oné tím více, že dovoz fajansového nádobí do Slezska, na slezské trhy byl nyní zakázán, o čemž se v „Memoriale" vyškovských toufarů také činí zmínka („weilen Schlesien gesperret"), pak pochopíme, proč se cechovní mistři tak bránili, aby ještě někdo nový byl přijat do cechu. Bylo jim to však celkem málo plátno. Čteme-li stížnost, kterou prostřednictvím brněnského advokáta podali k moravskému zemskému guberniu, v níž líčí svoji situaci jako svrchovaně nepříznivou, přímo zoufalou, naříkajíce, že jim hrozí úplný zánik, že je čeká žebrácká mošna, bude-li počet mistrů ještě zvětšen, nemůžeme se sice ubrániti dojmu, že těch temných barev je zde naneseno až příliš mnoho, ale přece jen musíme uznati jejich poměry za