přináleželi, nenutila je, aby se sdružovali v cechovní organi-sace, neboť v jejích intencích byla právě co největší svoboda živností a řemesel, co největší jejich rozvoj a rozšíření, v jejích intencích bylo právě omeziti co nejvíce pravomoc cechů, které byly v té době — ostatně vždy — nakloněny ve jménu svého hospodářského egoismu rozvoj řemesel brzditi. Mám tedy za to, že ti počáteční vyškovští toufaři provozovali své řemeslo jako řemeslníci svobodní ve shora vyznačeném smyslu tohoto označení. Že se pak — jak v následujícím uvidíme — organisovali v cech, to mělo jiné příčiny, příčiny hospodářské, existenční, sebeochranné.

V roce 1720 byl ve Vyškově pouze jeden toufarský mistr Martin Martinák; považujeme-li za toufara také Jana Procházku, pak zde byli toufaři dva. Deset let nato, pracovalo se již ve třech toufarnách, které patřily jednak zmíněnému M a r t i n u M a r t i n á k o v i (č. 65.), pak Michalu Martinákovi (č. 62.) a Šimonu Janošovi (v předměst, domku č. 112.). Po dalších desíti letech vzrostl již počet toufarů na šest resp. sedm (Michael Hertl v č. 62., Jakub Martinák v č. 63., Jan Martina k v č. 65., Jan Valia alias Mik v č. 67., Ignác Procházka v č. 70., Šimon Janoš v čís. 112. a Jan Rybář v předměst, domku č. 160.) a počátkem druhé polovice 18. století na osm mistrů, vyrábějících toufar-ské nádobí.

Na tomto sestavení, o jehož správnosti se ještě níže přesvědčíme, vidíme, jak ve Vyškově výroba fajansí měřena počtem mistrů vzrůstá; za čtyřicet let se počet toufarských mistrů zečtyřnásobil. Podobně je tomu také v jiných místech s fajansovou výrobou: také na př. v B u č o v i c í c h nebo ve Ždánicích se počet toufarských mistrů přiměřeně zvětšil. Vedle toho můžeme také pozorovati, že nedlouho po Vyškově pronikli toufaři také do O 1 o m o u c e, v šedesátých letech že vzniká výroba fajansí v Brodku u Nezamyslic, pak v Prostějově, v tutéž asi dobu ve Valašském Meziříčí a později ještě ve Šternberku a v Ivančicích a Bíteši. Rozmach fajansové produkce není tedy omezen pouze na Vyškov, nýbrž je povšechný, všeobecný. Kdo jej asi vítal, z něho se těšil a jej podporoval, byla města, v nichž se toufaři usazovali, pak země a stát. Čím více toufarských mistrů v místě, tím více různých poplatku a daní plynulo do obecní pokladny, tím větší byl příliv kočujících obchodníků; a země se státem měla v té době eminentní zájem na tom, aby se domácí „industrie" zvedala a rostla, zvláště ta, která pracovala ponejvíce pro vývoz jako právě produkce fajansí.

Docela jinak se na situaci dívali výrobci, toufarští mistři. Těm záleželo právě na opaku. Povšechný rozvoj znamenal pro ně stále zhoršování jejich osobních existenčních podmínek. Pozorovali, jak se vzrůstem toufaren stouply ceny dříví, kterého se pro vypalování nádob spotřebovalo velké množství, pak ceny