str. 104
skému magistrátu. Místní hrnčířský cech o tom neměl co rozhodovat, protože šlo o řemeslníky jiného druhu. Nešlo o hrnčíře, ale právě o toufary. S hrnčířským cechem oni neměli co činit, byli podřízeni magistrátu. Jest mi znám pouze jediný doklad, že fajansová produkce byla přibližně v téže době, kdy se ujala ve Vyškově, skutečně považována za „svobodné řemeslo". „Frey Kunst" nazývá své zaměstnání Michael Moser, „W eis Brüderischer Geschirrmacher" z Leobens-dorfu (v Dol. Rakousích), když si r. 1736 podává žádost k městské radě v Riedenburgu (Salzburg), aby mu dovolila se zde usaditi, protože řemeslníků toho druhu v místě není.25) Při tom toto označení „freie Kunst" neznamená zde nic jiného než řemeslnou činnost, která ještě není zákonem a řádem přesně ohraničena a vymezena (jako tomu bylo u řemesla , nesvobodného", cechovního), která je proto „svobodná", že ji může provozovat! ten, kdo ji dovede.26) „Svobodné řemeslo" nebylo tedy nějakým vyšším řemeslem, nějakým „uměním" v dnešním smyslu toho slova, i když snad svobodní řemeslníci toufarští byli — zvláště v raných dobách — velmi vyhledáváni a s ochotou přijímáni všude tam, kde jich ještě nebylo. „Svobodným" zůstalo toufar-ské řemeslo v tom onom místě patrně tak dlouho, dokud se zde nesešlo tolik toufarů, kteří by byli ochotni a kteří by byli s to založiti si vlastní organisaci cechovní. Jest ovšem také ta možnost ještě, že si snad s počátku, dokud jich bylo málo, mohli zažádati o přijetí do některého z místních cechů, při čemž by jim ovšem cech hrnčířský samotnou povahou práce býval nej-bližší. Zdali tak učinili vyškovští toufaři dokud neměli své cechovní organisace, nelze dnes ještě rozhodnouti. Pravděpodobnější již ovšem je, že nikoliv. Pro jejich spojení s cechem vyškovských hrnčířů není doposud ani jediného dokladu.27) Že by je snad vrchnost nebo úřady byly nutily, aby přistupovaly k cechům jiným, nebo aby si vytvořili cech vlastní, není myslitelno. Právě naopak.
Státní hospodářská politika přála v té době svobody všem a hlavně nově vznikajícím řemeslům a živnostem, k nimž toufaři
25) Camillo Sitte, „Zur Geschichte der Salzburger Welssgeschirrfabrikation" v „Kunst u. Gewerbe", 1883, str. 133 a n.
26) Ernst Mummenhof, „H a n d w e r k und freie Kunst in Nürnberg" v „Bayerische Gewerbe-Zeitung", 1890, str. 265 an. — Viz též Zikmund Winter, „český průmysl a obchod v XVI. věku" (Praha 1913), str. 18 a n.
27) Společný cech s hrnčíři sdíleli toufaři v Ivančicích (J. F. Svoboda, „Lidová keramika západomoravská" v „Národopis, věstníku českoslov.", XX., 1927, str. 161 a n.), pak ve Velké Bít eši (tamtéž, str. 237 an.) a v Kutné Hoře (Eman. Leminger, „Umělecké řemeslo v Kutné Hoře" (Rozpravy akademie věd a umění, Praha, 1926), str. 188 a n. Jediný toufar, který pracoval veždánicíchv první pol, 19. století, byl při místním sdruženém cechu zámečníků, stolařů, kovářů, tesařů a j. (Z protestu vyškov. cechu toufarského proti přijetí Vincence Goldmanna ze ždánic za toufarského mistra, uloženého v archivu města Vyškova.)
|
|
