sud nepodařilo zjistiti. Někde na Slovensku se vyučili toufar-skému řemeslu,, snad dokonce ještě u některého ż oněch mistrů „novokřtěnského řemesla", kteří dříve před tím pracovali v huterské obci. Jejich stáří by tuto domněnku podporovalo: na př. Martin Martinák jořichází do Vyškova stár 44 let (narodil se asi v roku 1672). Zdá se, že prošli Bučovicemi: odtud pocházela žena Šimona Jánoše, zde ji asi poznal. Snad zde také tovaryšili, také není vyloučeno, že zde byli přechodně usazeni jako mistři. Po jejich bližším původu a cestě, kudy se brali, než pronikli až do Vyškova, bude tedy ještě třeba pátrati. Z jejich příchodu do Vyškova poznáváme, že ještě počátkem 18. století trvá stěhování slovenských toufarů, započavší podle Eckarta již před rokem 1687, a dotvrzujeme si, že někteří z nich se skutečně obraceli na Moravu.

Josefa Černého vystřídal v majitelství domku č. 70. Jan Procházka (až do r. 1731) a po něm jeho syn, Ignác Procházka (do 1743). Čím tito dva Procházkové byli, nelze zjistiti. Za toufary mohli bychom je považovati proto, že bydlili v domku, v němž se pak střídal toufar za touf arem; jiné opory prozatím není. Již s mnohem větší pravděpodobností lze říci o následujícím majiteli tohoto domu, o Ondřeji Balcarov-ském ze Žd'ánic, že byl toufarským mistrem. Měl za ženu dceru toufara Michala Martináka, s níž se po jeho smrti (roku 1745) oženil Andreas Cziling, jenž je v matrice označen jako „amphorarius", t. j. toufar. Zdá se, že tento Cziling byl nejdříve tovaryšem Balcarovského, že po jeho smrti vedl vdově živnost a pak se s ní oženil. To se stávalo u vyškovských toufarů velmi často, tento zjev je zcela obvyklý, všední. Tak hned na př. Michael Hertl stal se takovým způsobem toufarským mistrem ve Vyškově. Jako tovaryš pracoval u mistra Michala Martináka a když tento roku 1734 zemřel, oženil se po nějakém čase s vdovou. Cziling a Hertl pocházeli z Dolních Rakous, první v Enzersfeldu a druhý z Ernsbrunnu. Byli tedy národnosti německé. Převážná většina vyškovských toufarů prvního období — ai později — byla však národnosti (s dneškem mluveno) československé.

O poměru přistěhovalých toufarů k místním hrnčířům, k jejich cechovní organisaci nemáme doposud jistoty. Stejně tak nám není doposud zcela jasno, jaké postavení měli toufaři uprostřed ostatního řemeslnictva vůbec. Mám za to, že výroba fajansí byla od té doby, kdy vznikla jako řemeslo (viz str. 92), provozována jako řemeslo svobodné, že toufaři byli řemeslníky svobodnými. Novokřtěnský hrnčíř Benedikt Hueber byl, když zakládal výrobu fajansí na Hluboké (r. 1677), podřízen přímo vrchnosti. Vrchnosti — biskupu Karlu z Liechtenštejna — byl by býval podřízen také Josef Eckart, když by se byl býval usadil ve Vyškově nebo v Kroměříži. Když se pak slovenští toufaři chtěli usaditi ve Vyškově, obraceli se jistě o povolení buďto k vrchnosti přímo nebo — což je pravděpodobnější — k měst-