str. 101
za první místa, v nichž se začaly na Moravě zase vyráběti fajanse. Výroba těchto míst představuje počátky druhého období fajansové produkce moravské.
Skalický toufar Josef Eckart následoval příkladu jiných a podobně jako oni se rozhodl vystěhovati se jinam, kde by se mu lépe dařilo. Snad mu byli jiní příkladem také v tom, že se rozhodl pro Moravu. Vyhlédl si dvě místa, patřící k panství olomouckého biskupství: Vyškov a Kroměříž. Je těžko říci, jakými úmysly byl při tom veden, zda snad odhadoval jejich polohu s hlediska, obchodního a pod. Jistě však měl jedno hlavní přání: aby v těchto místech nebylo řemeslníka jeho oboru, aby v nich nebylo konkurence. Jako toufar musil ještě uvážiti, je-li v těchto místech nebo v jejich okolí dostatečné množství hrnčířské hlíny a to takové, která by se hodila pro výrobu toufarského nádobí. Jestliže se odhodlal podati žádost, pak smíme předpokládati, že tyto podmínky zde byly. Přesto ale se zdá pravděpodobnějším, že se Eckart ani v tom ani v onom místě neusadil. Není o něm zpráv.
V té době bylo ve Vyškově hrnčířství ve velkém rozkvětu, na vysokém stupni dokonalosti, na vrcholu svého vývoje. Bylo zde usazeno na deset mistrů se čtyřmi tovaryši. Měli svůj samostatný cech, založený již roku 1656. Z jejich prací jsou známy hlavně kachle se znakem a jménem majitele panství biskupa Karla z Liechtenštejna, pěkně kolorované několikabarevnou olovnatou glasurou. Zachovalo se jich dosti v domácích i v cizích veřejných sbírkách uměleckých. Také — což je méně známo — v proslulé, dnes již rozprodané sbírce vídeňského sběratele dr. Alberta Figdora uchoval se jeden vyškovský kachel onoho obvyklého typu. V oboru hrnčířské práce uložil Figdor své sbírce hranici rokem 1600, protože v 17. století se v tomto odvětví nevykonalo nic mimořádného. Pouze v případě kachlů vyškovských hrnčířů dovolil tuto hranici překroční a pojal jej" do své sbírky.23)
Vedle těchto vyspělých hrnčířů hodlal, se roku 1687 usa-diti Josef Eckart jako toufar. Řemeslníků tohoto druhu zde ještě nebylo, a není o nich zpráv ani následující dvě desetiletí po Eckartově úmyslu. Teprve v druhém desetiletí 18. století počínají se do Vyškova stěhovati toufaři.24) Jako řemeslníci, za-
23) A. Walcber-Molthein, „D ie deutschen Keramiken der Sammlung Figdor" v časop. „Kunst und Kunsthandwerk", XII., 1909, str. 361. Zde také reprodukce kachlů.
24) Pro nepřítomnost toufarů ve Vyškově před počátkem 18. století má Josef Tvrdý ve své stati „Vyškovská keramika a její vývoj" („Národopisný věstník československý", roč. VI., 1911) tyto důvody (str. 79/80): 1. Před rokem 1738 se v pramenech nevyskytuje ani jednou označení toufar, ačkoliv zaměstnání bývá v 17. stolení pravidelně vyznačováno, kdežto v století 18. je mnohem řidčí. 2. že se nemůže žádný toufar skrý-vati za označením „hrnčíř", dlužno usouditi z toho, že ani v době, kdy toufaři na Vyškově skutečně již byli, není ani jediného takového případu, kdy by
