Eckart ve Vyškově neusadil. V Kroměříži patrně také ne, protože o výrobě fajansí v tomto městě není pražádných zpráv ani z doby pozdější.

Noví „mistři novokřtěnského řemesla" — budeme jim již nyní jako samostatným řemeslníkům, na rozdíl od těch, kteří pracovali ve společných dílnách huterské obce, ří-kati ták, jak se později na Moravě důsledně nazývali, totiž „t o u f a ř i"18) — poznali asi velmi záhy také rub své řemeslnické samostatnosti. Dokud byli ve svazku obce, měli na starosti jen svou práci, o všechno ostatní, o jejich živobytí, o suroviny, o odbyt zboží a j. pod. se starala obec. Nyní se však obeznámili s tím, čeho až dosud byli ušetřeni, poznali, stručně řečeno, existenční boj. Ten byl ještě stupňován vzájemnou konkurencí, která se přiostřovala, čím více vzrůstal počet mistrů téhož oboru práce. Prostředí se stávalo stále těsnějším, životní a pracovní podmínky — ukazuje na ně také Eckart ve své žádosti — se stále zhoršovaly. Přirozeným důsledkem toho, bylo, že někteří toufaři se odhodlali opustiti těsné poměry a vystě-hovati se. Podle Eckarta činili tak mnozí („mehrers sich von darbegeben"). Kam odcházeli, toho se z Eckartovy žádosti dovídáme jen nepřímo. Je zcela přirozené, že se orientovali podle svého vývozu: zboží se přece vyváží tam, kde ho není, kde se nevyrábí a když, pak v nedostačující míře. Eckart sám dosvědčuje, že hlavním odbytištěm výrobků slovenských toufarů byla v té době Morava („unsere Arbeithmehre-ren Theils in Mähren zue versilbern verschicken"). Toto svědectví nám nepřímo potvrzuje listina z roku 1676 z mikulovského archivu.19) Činí se v ní zmínka o dovozu