nádob, pracoval — jako kterýkoliv jiný z habánských řemeslníků, až snad na ty, kteří byli ve službách panských, na mlýnech a pod. — ve společných dílnách, umístěných v usedlostech („Haushaben"), za dozoru dílenského, ustanoveného obcí, jenž obstarával styk s vnějším světem. Řemeslník byl tak více méně pouhou pracovní jednotkou, pouhým výrobním orgánem, omezeným jak ve svém lidském, tak také i ve svém uměleckém projevu předpisy „řádů", jež vydával provozovatel, obec. Nebyl to však nějaký „robot", nýbrž pracovník uvědomělý, vědoucí, že prací pro celek, pro společenství („für die Gemeinschaft"), pracuje jednak pro sebe, jednak — a hlavně — pro hodnoty vyšší, pro uskutečnění náboženských ideálů, pro vytvoření a udržení obce, která jako společnost pravých dítek Božích jediná je povolána a vyvolena k tomu, aby uchovala a šířila pravé učení Kristovo. Proti tomu všude jinde v Evropě byla výroba fajansí provozována v soukromo-podnikatelských dílnách, byla založena na individuálním podnikání, byla organisována individualistický. Jak dlouho si huterská — a tudíž československá — fajansová produkce udržela tento kolektivní ráz, o tom bude ještě nížeji promluveno.

Na rok 1622 se díváme jako na mezník .ve vývoji této výroby. V důsledku vypovídacího nařízení, vyhlášeného kardinálem Františkem z Dietrichštejna, jako gubernatorem Moravy, dne 28. září 1622, opustila převážná většina habánů Moravu, všechna ta 24 sídla, která zde toho času ještě měli. Přestěhovali se ponejvíce do sousedního Slovenska, kde si již před tím byli připravili půdu zřízením několika usedlostí, tak v S o b o t i š t i (založ. r. 1546), v Brodském (roku 1547) a ve Velkých Levárech (roku 1588). Někteří z nich se uchýlili ,;ke svým" až do Sedmihradska, jiní nalezli přijetí také v Burgenlandu a j.

Pro Moravu, jejíhož hospodářského a průmyslového života se tak vynikajícím způsobem byli až dotud účastnili,2) znamenal jejich odchod těžkou ztrátu velmi dobrých řemeslnických a hospodářských sil. Aby tuto ztrátu co nejvíce zmírnil, vydal kardinál František z Dietrichštejna krátce po patentu vypovídacím zvláštní dekret (v listopadu 1622), v němž se těm novo-křtěným řemeslníkům, kteří od obce odpadnou a zůstanou v zemi, slibovala nejvyšší ochrana, zaručovalo se svobodné provozování řemesla a zároveň se přísnými tresty hrozilo těm, kdož by je tupili, haněli nebo se jim vysmívali a kdož by vůbec nějakým způsobem proti intencím dekretu jednali. Jaký měl kardinálův dekret výsledek, kolik habánských řemeslníků a kterých, jakého pracovního oboru, v zemi zůstalo, o tom nemáme doposud zpráv. Novokřtěnské kroniky přiznávají, že mnozí z příslušníků obce v této těžké zkoušce neobstáli a věro-