do rozsívky, domnívaje se, že osení bude pak chráněno před krupobitím a bouřkami.97)

Za ochranný prostředek bývá pokládána v některých krajích i zvířecí lebka, zejména koňská. Bývá nastrko-vána do pole, nejčastěji na zelné záhony proto, aby zadržela uhrančivý pohled, nebo proto, aby odpuzovala housenky, anebo s tím odůvodněním, že plodiny budou lépe rodit,98) a dosti četné zprávy zaznamenávají tento zvyk v Polsku, v Německu a ve Finsku.

Zvířecí lebka sloužila i při jiných příležitostech ochranným prostředkem. V Německu zavěšovali zvířecí, zvláště koňskou hlavu nebo lebku na štíty domů, aby byl dobytek chráněn před morem, aby prospíval a vůbec vše v domě se dařilo; v jihoslovanských zemích nastrkují zvířecí lebky s rohy na kůly plotů a vrat, aby odvrátily nebezpečí a zadržely uhrančivý pohled od dobytka a vůbec ode dvora, jak sama jsem měla příležitost pozorovati v jižním Srbsku.99).

Obyčej uchovávati lebku zvířat co do původu svého splynul asi z více pramenů a nebude tak výhradně obětního cíiar-akteru, jak se domníval na příklad Jahn. Lebky obětovaných zvířat se sice mnohdy uchovávaly, zejména na blízku obětišť, nebo zůstávaly nastrčeny na hrobech zemřelých;100) ale mnohdy uplatnily se i jiné ohledy, proč se lebka nebo celá kostra zvířete udržovala netknuta. Zelenin ve svých studiích

o loveckých obyčejích u severních národů Evropy a Asie ukázal na rozvětvené animistické představy o dalším životě duše uloveného zvířete a poukázal na víru v možnost jeho nového oživení. Kromě toho duše zvířete může se mstít, zachází-li lovec nevážně s jeho tělem, ale může též ochraňovat místo, kde jest kostra uložena, a přivolat na pomoc i jiné duše a duchy svého druhu.1) Takovéto animistické představy dotvrzeny jsou dokonce i v hospodářských obyčejích finského lidu rolnického, neboť uhrofinské kmeny severní a východní Evropy zachovávají ještě nejživěji animistickou víru v duchy a duše, oživujíce si nejen přírodu, její tvory a zjevy, nýbrž vkládajíce duši

i v neživé předměty. Ve Finsku totiž zastrkávaj! do brázdy zoraného pole štiku, hada, lesního nebo vodního ptáka anebo alespoň jejich části (lebku, zuby a pod.), věříce, že celý „vodní nárůdek" bude chrániti pak zorané pole a jeho osení.2)