zvycích, vztahujících se k hospodářství a polím.73) K těmto obyčejům nyní přihlédněme, jaké motivy se při nich uplatňují a z jakých pohnutek vycházejí.

Především zdá se mi potřebným rozlišiti dvě skupiny obyčejů s obuví, které provázejí polní rjráci a péči o úrodu: totiž na jedné straně zvyky, při kterých jde o rozsévačovo nebo oráčovo obutí anebo o zákaz konati určitou práci bos, na druhé straně zvyky, které se týkají staré obuvi, jež se pohazuje na pole nebo nastrkuje na plot zahrady.

První skupina týká se tedy dobré obuvi, kterou rozsévač má míti na nohou, aby následovala zdárná úroda. Neboť podle lidové víry ten, kdo seje len nebo konopí, zejména pak, kdo sází zeleninu, má býti obut, aby konopí a len se pěkně urodily a mrkev, petržel nebo řepa vyrostly veliké; naopak, konal-li by práci bos, úroda by se nezdařila. Víra v příznivé působení obutí či spíše zákaz zůstati neobut jsou dosvědčeny doklady od Chorvatska na sever až po Finsko a to jak při zemědělské práci, tak i při jiných příležitostech, při rybolovu, při vyhánění dobytka a pod. V Chorvatsku nesmí žena sít mrkev bosa, chce-li, aby byla dobrá a pěkná,74) v Polsku nikdo nemá sít bos ani petržel ani mrkev, sice bude rohovitá, ani konopí, neboť by bylo kosmate.75) Taktéž ve Finsku, v Estonsku i ve Švédsku rozsévači nemají zůstati neobuti.87) Obuv znamená v mnoha případech ochranu bosé nohy a vůbec tedy ochranu člověka, aby škodlivá moc neměla k němu přístupu, a toto odůvodnění zdá se platiti i pro uvedené případy.

Vedle takovýchto zvyků stojí však další řada oněch obyčejů, které se týkají oj>otřebované staré obuvi a které doporučují staré střevíce klásti na pole, zvláště na záhony zeleninou osázené.

V Čechách na př. známe doklad z Roudnická, kde lidé kladli starý střevíc do záhonu okurek, aby nekvetly na ja-lovo;77) z téhož důvodu nastrkovali v Lužici starý střevíc mezi okurky (nebo starý klobouk do zelí), rovněž z Wůrtemberska dostalo se nám téhož dotvrzení,78) ba i kanadští Němci zachovávali v nové domovině stejný obyčej, aby se dočkali hojné