člověku, zvláště střední a severní Evropy, který s nedočkavostí pozoroval první projevy vesny, její sílu a schopnost růst a v nich přinášel si ji domů, nikoli však jako symbol, nýbrž jako její projev, projev síly, která je v prutech sama obsažena, protože ji projevují svými výhonky a zelení. Vsazoval pruty doma v hospodářství i do polí a, věře v jejich působivost, používal jich i v jiném směru, na př. při vyhánění dobytka. Proto přikazuje se pastýři, aby dobytek vyháněl svěžím prutem, aby prospíval, neboť kdyby jej uhodil suchou větví, hynul by a usýchal.92) I lidé šlehají se navzájem mladými pruty, obyčejně o jarních svátcích, a Mannhardt nenazýval marně obyčej ten „Schlag mit der Lebensrute", termínem, který se všeobecně ujal v národopisné literatuře a kterým chtěl naznačit životodárnou schopnost zeleného prutu.93)

Pozornosti zasluhuje tvrzení Aničkova, vysvětlující původ máji starobylým kultem stromů a hájů, jehož současné doklady nalezl též mezi kavkazskými kmeny, u nichž lid pořádá z jara slavnosti, při kterých se klaní posvátným stromům a po případě přináší do osady větve nebo stromky ze svých zasvěcených hájů.94) Přece však, domnívám se, i v těchto případech, i když šlo o posvátné háje, hlásil se z jara právě jejich nově pučící život a povzbuzoval člověka k novým projevům úcty.

Obyčej přinášeti z jara do vsi zelené pruty a stromky je velmi rozšířen a postupem doby — a jistě nutno počítat se staletími — přidružil se k mnohým slavnostem a svátkům výročním; jednak snaha připojovat obyčeje k svátkům přivedla jej v souvislost s určitými dny, které nabyly významu v lidovém kalendáři, jednak sám jeho vývoj, když ustrnul v pouhou formu, ztrativ vlastní účel, takže přistupoval pak k různým obřadům a slavnostem jako jejich pouhá součást, aniž se sám uplatňoval. Sama církev přispěla nemalou měrou k rozšíření a udržení zvyku svými obřady o Květné neděli a nutno uznati, že málokterý církevní obřad setkal se s takovým porozuměním u lidu jako svěcení Velikonočních palem, které ovšem nahradily zelené pruty, i když se název palmy leckde, zvláště v Polsku, uchoval. Obyčej přinášeti domů jarní větve soustředil se odtud kolem velikonočních svátků a v obyčejích používá se většinou svěcených proutků kočiček, které se zastrkují do polí, doma za obrazy, místy i do chlévů a komor.