středek sympatické magie, i když představa ta nedala vlastně původu k němu, nýbrž připojila se jako pouhý výklad ke zvyku později?

Nalézám v těchto příkladech poučení, kterak motiv analogického kouzla nabývá vrchu nad jinými důvody a zachvacuje širší a širší okruh lidových zvyků. Důvod toho vidím v jeho jasnosti, která vyhovuje rationalističtějšímu nazírání, neboť poskytuje určitý logický podklad v asociaci představ a záleží jen na hlubší nebo mělčí víře v jeho působivost. Zvyky udržují se tradicí jako bylina, která každoročně vykvétá, když přišla její doba, ale čas a jiné generace lidské, které přišly s ním, změnily mnohokrát její jméno a přiřkly jí jiný účinek. Tak děje se i s mnohými jinými obyčeji: udržují se, ale každá doba vkládá v ně jiný význam. Souběžně, jak mizí víra v nepříznivé nebo příznivé mocnosti, jak se ztrácí víra v tajemné působení sil v předmětech samých, jak upadá v zapomenutí vědomí o jejich vlastním významu, souběžně stoupají do popředí jiné znaky, vedle spojitosti se svátky, s církví a pod zejména viditelné vlastnosti předmětů a svádějí k usuzování o působení analogickém.

Dalším příkladem v řadě takovýchto přesunů v motivaci obyčejů může sloužili úloha vajíčka, onoho drobného předmětu, jehož úkol v lidových obyčejích je tak veliký. Jest jisté, že čím obecněji se některé věci v lidových zvycích používá, tím rozmanitěji se množí a větví důvody k tomu. Vejci přisuzuje se nejen ve vědecké teorii, nýbrž i u lidu samého důležitost z mnoha příčin, jak uvidíme, a v některých případech odůvodnění, které lid udává, týká se výslovně jeho barvy, velikosti nebo plnosti, které se mají analogicky přenésti i na jiný objekt, ať rostlinu, zvíře nebo i člověka. V obyčejích při setbě jest vyhrazeno vejci skutečně obzvláště důležité místo a ceremo-niel ve všech krajích bez rozdílu nikde nezapomíná, aby byla vejce přidána k semeni, zvlášť lněnému ,a po případě roztlučena do něho, aby byla položena nebo zahrabána do pole buď celá nebo alespoň skořápky z nich, anebo aby byla připravena k jídlu při prvním orání a setí, v prvé řadě oráči a rozsévači. Obyčejně se neudává důvodu k takovému počínání a vejce v národopisné literatuře bývá pokládáno za oběť, tu démonům, tu zemi, zároveň s „chlebem setí", jak skutečně obyčeje východoevropských kmenů, kde se oběti konají, naznačují, prozrazujíce rysy obětní. K této otázce vrátíme se ještě v poslední kapitole o chlebě setí, který v našich obyčejích má zřejmé paralely při prvním jarním orání. Avšak některé zprávy o používání vajíček při setbě zřetelně se odvolávají na jejich vnější vlastnosti, které mohou býti i pro úrodu prospěšné.

Na Černokostelecku na.př. na poli, kde sejí mák, jedí vejce a skořápky z nich zahrabávají do země proto, aby narostly na máku velké makovice.76) Podobně v Rusku, kde s takovou ob-