kdo odvážil odpověděti kladně, hledě k tomu, že žádný historický pramen z té doby tam takového pranároda nezná.

Nemůžeme-li však důvodně existenci neslovanského pranároda v Karpatech vésti až do XII.—XIII. století, nezbývá než uznati, že se převzetí neslovanské toponymie musilo státi dříve, dokud tam původní pranárod ještě žil, a to je nový a nejváž-nější důvod, abychom příchod prvních Slovanů do pásma karpatského a styk jejich s praobyvateli posunuli do doby před XII. století, snad o půl, snad o celé tisíciletí.

Nemáme-li pro to zatím s dostatek archeologických dokladů, nic nevadí. Ty se ještě naleznou, jak dosavadní práce ukazují.

Tím, co zde bylo pověděno, padá opětně představa o neprostupnosti lesnatého pásma severouherského. Je viděti, že tam byl přístup k horám i k horním tokům řek, jak to archeologie dosvědčila. Ovšem v tom souhlasím s prof. Petrovem, že si nesmíme toto staré osídlení Podkarpatské Rusi představovati četné a kompaktní. Žilo zprvu v osadách jen při průchodech a cestách, a dále ve vnitrozemí jen v menších potulných houfcích, provázených stády. Také pod Karpaty, v nížině, mohlo býti staré východoslovanské osídlení už před XIII. stoletím, kdy máme prvé listinné zprávy o jeho osadách (srv. Petrov, 67).

Především svádějí opět viditelné znaky, tedy výška obilí a lnu, k pokusům zajistiti je. Hospodáři proto naznačují jejich výšku nejen tím, že sami rozhazují semeno vysoko, nýbrž zastrkují do pole při setí vysoké předměty, aby tak vysoká stébla narostla. Nejobvyklejší jest způsob zaráželi do pole vysoký prut nebo hůl, která naznačuje jejich přání. Na Valašsku na př. rozsévač lnu zastrkoval po skončené práci do záhonu dřevěnou míru, ukazující, jak vysoký má len narůsti. Jiným příkladem může být zajímavý zvyk při setí lnu, který byl zachováván na Českomoravské vysočině v okolí Pelhřimova: Měl-li jiti soused podle pole, kde právě zasévali len, opatřil si dlouhý proutek a přiblížil se s ním k poli, pronášeje přání: Dej Vám Pánbu dobrýtro na toto nové jitro, aby Vám narostl lení-ček, dlouhý jak tenhle proutíček." Totéž zaříkání bylo však obvyklým přáním, které odříkávaly děti na humpoleckém Zálesí, když o Novém roce chodily po staveních s proutkem, propíchaným příčnými jehlicemi a ozdobeným různobarevnými ústřižky, papírky a hrášky s kytičkou nebo ořechem na vrcholku. Děti přály strýčkům všeho požehnání v novém roce říkankou: „Dej Vám Pán Bůh dobrýtro na to nový líto, aby Vám vyrostl leníček jako tenhle proutíček a na něm hlavičky jako tyhle