vstoupil do služeb královské kanceláře Karla I. (IV.); tam byl od r. 1358 registrátorem, r. 1360 korektorem a ještě téhož roku se stal notářem, v kteréžto hodnosti provázel několikráte krále do Němec. Stal se i kanovníkem a sakristou kostela pražského, ale r. 1362 opustil kancelář královskou a přilnul k .askesi snad vlivem Waldhausera. Koncem r. 1363 se vzdal všech důstojenství a šel do Horšova Týna, města nad Radbuzou, aby získal praksi ve správě duchovní. Vrátiv se v létě 1364, začal ká-zati česky, vzdal se všeho majetku a žil v nejpřísnější chudobě, vpravdě svatě. R. 1367 se vydal do Říma; byl tam vězněn, ale očištěn se vrátil. Kázal pak v Praze latinsky pro učené a studenty. Na jaře r. 1370 byl znova v Římě a když se vrátil do Prahy, kázal česky i německy. Vzácnou a ohnivou výmluvností strhoval k sobě mnohé posluchače učené i prosté, ale také popudil mnohé, že se neštítili lži a osočovali ho. R. 1374 začátkem března byl tedy nucen odebrati se do francouzského. Avig-nona. Dosáhl tam úplné rehabilitace, ale zemřel ještě téhož roku v létě a byl tam též pochován.8)

Načrtl jsem stručně život jeho proto, abych ukázal, že jak odešel z Moravy nepochybně do Prahy na vyšší studie, tak již se nevrátil domů. Byl samá práce. Činnosti kazatelské se oddal teprve r. 1364 v Praze, kazatelstvím též proslul. Byť i nepochybujeme, že znal vypravování o báječné Perchtě z moravské domoviny, přece jen tvrdíme, že poznal tutéž víru pověrečnou i u lidu v Čechách; pák ovšem právem mohl si stěžovati do ní. Jinak nebyl by mohl se odvážiti podle tehdejších názorův a věření, aby se zmiňoval o ní, poněvadž snadno bylo by mohlo vzniknouti domnění, že zavádí na scestí křesťanské duše zbytečným vypravováním o nástraze ďábelské. Proč by byl vytýkal pověrečnou víru tam, kde jí nebylo?

„Cokoliv též lidé věří o Perchtě; ty poučte, aby nevěřili!" Milíč mohl tak volati latině jen k učeným a studentům v Praze, Víra v Perchtu byla tedy i v Čechách, a Milíč tudíž horlil právem. Konečně zasluhuje připomenutí, že učinil tak v kázání na den sv. Šimona a Judy (dne 28. října), zajisté včas, aby posluchači jeho mohli vyvraceli takovou víru pověrečnou v rodinách a v svém okolí, neboť přástky a památné dni sv. Martina, sv. Ondřeje, sv. Barbory, sv. Mikuláše a sv. Lucie byly odedávna opředeny rozmanitými pověrami a zkazkami, a předkové naši věřili, že tajemné bytosti obcházejí v době před vánocemi, jak lze usuzovati z vymírajících obchůzek v naší době.

Podle svědectví Milíčova lid český věřil nejen že Perchta jest, ale že se i zjevuje lidem. Spisovatel postily olomoucké zřejmě vytýká, jak jsem byl již uvedl: „také pošetile někteří si vedou, pravíce, že Perchta obchází jako dnes" — chodila tedy podle víry lidu i jindy, což se shoduje s výkladem před-