Doklad má význam i náboženský. Kněz podobojí napomíná své věřící, aby se varovali těch čárův, kouzel i jiných pověr. Husité na začátku svého vývoje zavrhovali nejen svěceniny, ale i staré obyčeje, zvyky a pověry, a potomci jejich se vraceli k tomu snad vlivem konservativního lidu městského obého vyznání.

Jiný doklad, avšak starší a jadrnější litoměřického, byl nalezen již před čtvrtstoletím, ale dosud nikdo nepovšiml si ho; stará pravda, že bohemica non leguntur, se zachovala tedy i u nás.

Neúnavný badatel a výborný znatel památek staročeského písemnictví dr. Václav Flajšhans upozornil již r. 1906 na rukopis kapit. knihovny olomoucké č. 172 z poč. XV. st., v němž jest latinská postila na epištoly i evangelia nedělní od 1. ned. adventní do velikonočního úterka. A tam na 1. 61 v kázání na Zjevení P., stč. hod svieček, nalezl tato slova: „pošetilci... svíce na vodu kladouce, z jejichžto pohybu usilují věštiti věci budoucí... ."4) Významné svědectví neznámého kněze katolického, dojista Moravana, který napsal postilu na začátku XV. věku, dosvědčuje, že obyčej byl obecně rozšířen v té době. A tak zvykosloví naše získává nový a vzácný doklad, který jest starší litoměřického o 70—80 let. Mimo to vyjadřuje docela jasně a určitě pověrečný účel obyčeje, totiž hádání budoucnosti.

Ještě více však překvapují další řádky v témž kázání, neboť výtka tam uložená jest vskutku ojedinělá a tudíž velice vzácná: „... také pošetile někteří si vedou, pravíce, že Perchta obchází, jako dnes se svou rodinou (a) pokrmů se stolů svých nesklízejí atd."5)

Když jsem ponejprve četl neocenitelný doklad tento, zajásal jsem v duši a znova a znova četl jsem, spíše slabikoval, jako bych ani nevěřil vlastním očím. Jest zásluha Flajšhansova, že šťastně vylovil perlu tak drahocennou. Stihl ji ovšem osud většiny drobných článkův a zpráv, zapadla. Jsem rád, že blahý osud dopřál mi, abych ji zdvihl z nezaslouženého zapomenutí a ukázal význam i cenu její.

Jest zapotřebí několika poznámek kritických.

Připomeňme si hned na začátku, že obě výtky neznámého kněze a spisovatele postily olomoucké (o spouštění svíček a ponechání jídla na stole) jsou v témž kázání o svátku Zjevení Páně, kdy i jídlo bylo sváteční, nikoliv ve všední den před tím, z čehož plyne logický úsudek, že obé bylo konáno teprve o tom svátku večer. Bylo by zajisté marno a zbytečno, aby kazatel brojil dnes proti něčemu, co se stalo již včera.