,postnej', gdzie indziej zaprawianej mlekiem)"; Brückner a před ním už Linde dokládají vlastně jen ruský termín tolok-no, a to ze spisu Szymona Starowolského z r. 1648 „Prawy rycerz", kde se o Tatařích praví, že vědí, že se dílo rytířské jen na „tvrdosti" zakládá, a že proto ne pokrmy chutné, nýbrž jen tołokna, salamachy, soloduše a pod. požívají, což vše urobí z mouky a z jáhel, přidavše jen trochu soli a slaniny; tołokno podle Lindeho je „sušená mouka ječná". Zato Węgrzynowicz popisuje ještě pravý ten primitivní způsob přípravy ovsa, spařeného ve vodě rozhřáté nepukavým kamenem, ovsa potom sušeného a tlučeného v „stoupě" nebo i mletého na žernovech a na konec přesávaného. W. dodává, že v letní době, kdy není pokdy na vaření a kdy není ani chuti na jídla vařená, hospodyně připravují tłukno tím, že „zasypou tou moukou čerstvé kysnoucí mléko a smísí oboje".

U ruského tołokna pozdržíme se ještě trochu déle z příčin několika. Můžeme tu především pozorovat přejetí slova i věci z. ruštiny do finštiny a podle všeho i do estonštiny; finské talkkuna se ovšem trochu jinak připravuje, totiž tak, že se oves, k němuž přimíšen ječmen a hrách, spaří, osolí, usuší a r o z e m e 1 e, mouka pak pomíchá s kyselým mlékem, u chudých lidí s vodou v tvrdou kaši. I do švédštiny slovo to vzniklo (tallkä), nejspíše z estonštiny. Sami Rusové, totiž Bělorusové, sousedící s Litvou, vzdali se na samých hranicích své vlasti7) domácího názvu tałaknó a přijali od Litevců výraz mìłta „mletá mouka", patrně s touto novotou ve výraze vyznačenou, zatím co Litevci sami setrvali při svém názvu vlastním a patrně starším maltìńej „mlácená, t. j. tlučená mouka". Konečně jest hodno pozoru, že se v hořejším polském, dokladě ze 17. stol. ruské a tatarské „tołokno" klade na roveň, což se vzhledem k základnímu rysu připravovaného jídla (z tlučeného horšího obilí) shoduje se skutečností; nemá tedy zcela pravdu Mikkola, soudí-li,8) že příprava ruského to-lokna a turkotatarského talχanu ani zdaleka se nekryjí.

Tolik o východu slovanském. Na západě běží o Slovince a Čechy. U Slovinců, jak se způsobem k pravdě velice podobným uznává9), z praslovanského * tolkъno bylo by — zrovna tak jako u Čechů — musilo vzniknouti *tlak(ъ)nо, jež se nedochovalo; věc sama byla však a zůstala snad i dále Slovincům známa, zejména tehdy, kdy se praslovanské * tolk (ъ)nо měnilo na jihoslovanském území v * talk(ъ)n o; tehdy věc i výraz