šeném"; to však nepochází z turkotatarštiny, nýbrž jest, jak správně ukázal Mikkola5), přejato z perštiny, kde tarχane značí podle Zenkra „polévku n. kaši z kys. mléka a kru-pek". Pochází tedy konec konců útvar s —r— ze staré írán-štiny (árštiny), odkud ovšem dokladů nemáme. Pozorujeme však právě v turečtině zjev u takového, daleko se šířícího slova hned předem pravděpodobný, totiž že takové slovo arciť spolu s novou věcí jest přejímáno stále dále a při tom — jakož i věc sama — měněno. Právě z turečtiny pochází bulharské tarxa-na, srbské taràna atp., rumunské tarhana, trahánă (toto „pâte râpée"). Srbská výpůjčka shoduje se věcně s výpůjčkou maďarskou tarhonya, odkud zase pochází slovenské tarhoňa, podle Bernoláka „massa farinacea cum ovis con-fecta et radula contrita", podle Kálala i ťarhoňa „mrvance, strouhané těsto, strouhanka"; srbsko-maďarský předpis zní: „k 1 kg mouky a 2 vejcím se přimísí trochu vody a soli, z toho se zhněte tvrdé těsto, které se stále rukama vydělává a při tom propouští roštem, pak se na dva dni rozprostře na plátně a. usuší na slunci; uschovává se v plátěném pytlíku a pojídá se buď samo nebo k masitým pokrmům." Procedura tedy zase — jako zde všude — jednoduchá, jen poněkud zdlouhavá, prvotný onen znak však mouky tlučené chybí zde naprosto, ale setkáme se s ním hned u jiných národů slovanských.

Tam je věc i slovo přímo dosvědčeno u Slovanů východních a Poláků.6) Nejznámější je velkoruské толок-нó, běloruské tałaknó a maloruské toloknó, nářečně v Polesi obměněné v tołokmó (toto vše pravděpodobně už, z praslovanského *tolkьnó). Příprava na Rusi děje se takto: „Prosetý oves se spaří a vysype se i s vodou na síto, pak se suší na ohništi (na peci) kamen čistě umetených po dva dni, čímž zčervená a upraží se. Poté jest třikrát až čtyřikrát drcen v dřevěném hmoždíři a pokaždé prosát. Co zbude, je výrobek dosti chutný, upomínající co do vůně na naše kakao".. V severním Rusku se tento výrobek i vaří ve vodě a pak omastí; u Ukrajinců (Malorusů) však „se suší hotový chléb, rozetřený na mouku, a ta se Zadělá s vodou a oleje m nebo mlékem a pojídá se". Velmi zajímavý je způsob přípravy polského tłukna (spisovně psáno: ťłókno), o němž první podrobnou zprávu podal z území polského (t. j. karpato-polské-ho) L. Węgrzynowicz, jmenovaný nahoře hned v prvé poznámce. Před ním jen A. Brückner v svém Etym. slovníku zaznamenal útvar tłokno, klada jej na roveň ruskému tołokii o a mluvě při tom o „rozgotowanej niby owsiance (u nás