Antti Aarne neohledal podrobněji ty úvody, z kterých to zřejmě vysvítá. V druhé látce pomáha hochovi dívka-kouzelnice a způsob ukládání prací těžko by se dal srovnat s úkoly v první látce.

Antti Aarne však soudí ze značné převahy textů první látky na východě proti druhé (43:6), že je první látka starší a soudí, že druhá z ní vznikla. To jsou dohady prostě zbytečné: statistika zapsaných textů dnes již neznamená pranic.

Aarne rozbírá pak obě látky, Zlatohlávka i Dívku-kouzel-nici, ohledává všechny motivy, které se v nich vyskytují, a rozhoduje, že uprchlík byl původně muž sám. Počátek původní látky hledá v dávné době v Asii; je to návštěva smrtelníka na onom světě a útěk jeho na tento svět — i zapomenutá nevěsta je bytost s onoho světa.

Aarne má pravdu potud, že vskutku obě látky patří k oblasti poutí na onen svět, jež se vyskytují již v nejstarších literaturách světa. Ale jaký byl jejich původní tvar a jaká jejich pout po zemi během věků, to se nedá tak lehce vysoudit z materiálu tak nespolehlivého, jako jsou dnešní, sebe líp sbírané lidové povídky.

Odkud jsou naše „vdolky"?

Odpověď na tuto otázku pohřešoval redaktor St. Mágr, když mě upozorňoval nedávno na důležité zprávy o podobných jídlech v novém dialektologickém a národopisném časopise polském.1) A vskutku, původ našich vdolků a jejich názvu nebyl dosud nikterak v patřičné souvislosti ani hypoteticky osvětlen, takže je žádoucí, aby se jednou někdo otázky té v celé šíři ujal, vypořádaje se kriticky s poznatky dosud získanými a pričiňuje podle sil svých nové.

Všimněme si tedy nejdříve věcné stránky předmětu. Jak obecně povědomo, jsou naše obyčejné, zvláště venkovské, selské vdolky (podle Jungmanna a j. zní český lidový název — podle Kotta arci mimo jižní Čechy! — jen dolky) typickým jídlem lidovým, t. j. jídlem ne příliš jemným. Byť byly vyráběny z mleté mouky žitné nebo i pšeničné,2) jsou přece jen na samé plotně, posypané moukou a trochou soli, upékány, takže nejsouce zcela propečeny mají těsto, které právě jen přešlo ze