povídkách užito jako motivu, ale tím ještě všechny povídky, v nichž se vyskytá, nespadají do jedné skupiny, čili nejsou nezbytně navzájem příbuzné. Antti Aarne cituje také, co píše Saxo Grammaticus v 12. století o Finech. Když Arngrim s nimi bojuje, prchají (večer), zahodí za sebe tři kaménky, jež se zdají Arngrimovi jako tři vrchy, tak že ustane v pronásledování. Druhý den Finové na útěku trousí sníh. Arngrim jej považuje za široký proud. Teprv třetí den už neznají jiných kouzel a vzdají se. Tato kouzla jsou podobnější kouzlům Zlato-hlávka, ale naprosto neukazují k žádnému variantu jeho látky.

Jediný starý literární text, jenž obsahuje shodné motivy se Zlatohlávkem i s dívkou-kouzelnicí, je povídka Somadévy z 11. století v Indii. Princové svedou levobočka, že střelí otcovým šípem po ptáku, jenž je rakšása a s šípem uletí. Levoboček dojde k jeho zámku, chce jeho dceru. Otec mu uloží, aby ji poznal mezi sestrami, pak aby týž den zasil a sklidil pole, konečně aby jel pozvat jeho bratra na svatbu. Dívka se dá poznat čelenkou, sama vykoná práci na poli, na cestu dá princi koně, trochu země, vody, trní a ohně. Princ vyřídí poselství, ujede a cestou zahazuje dary; ze země vrch, z vody řeka, z trní les, oheň zapálí les. Üvod je povídka o dívce kouzelnici, do které vložen jako episoda útěk se zahazováním věcí, jež se mění v překážky — tedy motiv, jenž v Evropě charakterisuje jednu versi Zlatohlávka. Pak pokračuje děj útěkem z dívky-kouzel-nice, s proměnami. Po prvé dívka se mění v drvoštěpa—kůň a princ neviditelní; po druhé se mění v posla, třetí proměna chybí. Zato však mají obě proměny zvláštní motivaci: drvo-štěp říká, že chystá dříví na hranici zemřelého panovníka démonů, a rakšása letí domů. Po druhé posel nese zprávu, že panovník je raněn a posílá ho k bratrovi, aby mu odevzdal vládu (patrně přehozen pořad) a pronásledovatel jede domů. Antti Aarne. cituje pak ještě evropské literární texty: povídku Mambriano z roku 1509 od F. Bella, ale to je látka jiná, která skýtá jen srovnání k třetí části dívky-kouzelnice (jak zapomenutá nevěsta napaluje nápadníky). Pak čtyři povídky, jež vypravuje Basile v Pentameronu z let 1634—6. První je podobná předešlé, druhá (II., čís. 7.) patří k povídkám o dívce-kouzelnici bez zvláštního počátku: Nard'Aniello orá zemi, štípe dříví, cídí studnu pomocí dívky; pak prchnou babě, ale hoch zapomene na dívku. Třetí (I. čís. 5) naprosto nesouvisí se Zlatohlávkem nebo dívkou kouzelnicí: je to látka o dive unesené netvorem a vysvobozené sedmi tovaryši podivných vlastností. Čtvrtá (II. čís. 1) je neobratné zpracování jiné látky o zlatovlasé dívce, která na svých vlasech vytáhne prince do věže bez dveří, prchá s ním, princ zahazuje tři mišpule, jež mu dala, a mišpule se mění v psa, lva, kterého baba postraší oslí kůží a ve vlka, jenž sežere babu. Konečně text paní d'Aulnoy, ze 17. století, je literární výtvor, odpovídající úplně látce o dívce-kouzelnici.