obilí nebo peníze — za prostředek ochranný a záruku blahobytu. To jsou ovšem věcí známé, ale souborný přehled jích má přece nepopiratelnou cenu. Co dnes činí zedníci, dokončivše zdivo nové stavby, a tesaři, zdvihše krov, totiž že postavují opentlenou májku na své dílo, je dávný přežitek z dob, kdy průvod dívek obcházel s opentlenou máji třikrát nový dům a májka pak byla upevněna na štítě pro štěstí. Dnes dostávají zúčastnění dělníci „na pivo", kdysi byla po dokončení stavby zvána к hodům všecka dědina. Podnes jest í v Praze rozšířen zvyk, že rodina stěhujíc se do nového bytu, přináší tam nejprve „svatý" obraz, chléb a vejce, které potom hospodyně v kamnech spálí (patrný zůstatek někdejší oběti domácím bůžkům, nebo alespoň uctívání domácího ohně); tím se má v bytě zajistití požehnání a blahobyt. Nastěhovati se do nového domu bývalo mnohem významnější. Taký nástup žádal si oběti; neměl tam tedy první vcházeti člověk, nýbrž byl tam napřed puštěn na př, pes, kočka, kohout a pod.

Zdar v domě zajišťuje podkova na cestě nalezená, přibije-li se na práh nebo na dvéře. (Takou podkovu shledal jsem v předměstském krámě u vchodu na podlaze přibitu „pro štěstí".) Štěstí domu přináší netoliko vlaštovka a čáp, ale i střízlík, kdežto křívonoska chrání od blesku a ohně a odvrací od domácích i nemoci. Proti blesku jsou u Němců nej obvyklej ší hromové kameny, za něž však lid zhusta pokládá předhístorické sekery a klíny, jichž se užívá k všelijakému čarování. Proti ohni jsou rozličné rostliny, „boule" ze smrků a borovic, rozmanité figury, u saského kmene zejména koňské hlavy. Hrozí-lí za bouře krupobití, metají tu a tam do povětří mouku, jako u nás kdysi házeli v obět Melusine, aby nekvílela. Za bouře zvoní se po domě malými zvonečky, aby se zahnali zlí démoni; v té době nemá nikdo jisti. Když vypukl požár, lze jej všelijak zažehnati nebo zaklíti, po případě obmezíti, což se děje na př. tím, že se do ohně hodí talíř, na němž jsou napsány zažehnávací formule. Co John uvádí z Krkonoš, že totiž před dům, aby nechytil, postaví se chlebová díže, jest asi obyčej český; jestiť znám z krajin vnitročeských. Proti zlodějům lze se bránití zaříkadly, že zůstanou přimraženi, lze je vypátrati klíčem a knihou (u nás klíčem a biblí), také napsané formulky zabezpečují jednotlivce proti nim. Napsaná slova vůbec mají velikou moc, proto se umisťují nápisy na domy, na římsy; s tím pak souvisí též zvláštní známka domovní (Hausmarke), kterou se označuje í hospodářské nářadí.

K nej důležitějším místům v příbytku, krbu (zároveň se tu jedná o domovním ohni), stolu, loži, prahu, pojí se řada pověr, z nichž mnohé jsou společné u rozmanitých národů. Avšak pověry týkají se též hnojíště, jak svědčí noc Filipojakubská, a ovšem i studně, jež se na př. přikrývá pří zatmění, aby do ní nenapadalo jedu. Určitý řád má všecka rodina pří jídle (pokrmy, kuchyní se tu autor nezabývá), jakýsi řád zachovává v šatstvě, dávnými zvyky jest upraven poměr čeládky, zejména způsob, jak nastupuje na službu. Jestiť třeba lišití dnv šťastné a nešťastné, dbátí potkané a jiných pravidel .opatrnosti vůbec.

V odděleni druhém zajímají nás mimo přehledy obyčejů také výklady, kterými spisovatel dává na jevo, že v té neb oné otázce