zvykové nebo mythologické zaujímá určité stanovisko. Výklady jeho jsou prosty vší fantastičnosti a lze jím zpravidla přisvědčiti. Tak naši „lásku", „Bittarbeit", u Němců prý jíž velmi řídkou, vykládá prostě ze sousedských poměrů ve vsi. Polévání oráče, když prvně z jara jede na pole, je mu symbolem zúrodňujícího deště, bití, které tu a tam dostává, zahání vlastně nepřátelské živly. Rozmanité oběti, na př, chléb a vejce, kladené do první brázdy, zajišťují příští úrodu. Válení dětí po zemí nebo po mladém osení, které u nás P. Sobotka — podobně jako šlehání pomlázkou a polévání studenou vodou — pravděpodobně' vykládal dotýkací praktikou, Sartori pokládá za „ein Übergangsbrauch". S Mannhardtem se shoduje ve výkladu některých zvyků žňových. Na požatou první hrst, na svázaný první snop klade se chléb a kořalka, to za obět obilnímu duchu (Korngeíst), a kdo sežne poslední hrst, s tím jde „Korndämon". Tento démon upomína na naši „bábu" (také Němci říkají podobně „hat den Alten"), kterou u nás představuje poslední snop, s velikým povykem dovážený o dožinkách. Hastroši na ptáky vykládají se po způsobu antických priapů za ochranné fetiše, chránící osení od kouzel. Doklad, který tu autor uvádí z Budišínska, figura, zvaná „der Alte oder Stary", jest ovšem i jménem slovanský, ale toho se spisovatel nedotýká. Slovanská, totiž česká jest také „die Wawa = altes Weib", kterou autor uvádí z Johna (Westböhmen), kterýž ovšem české „báby" pří tom nevzpomíná. Takto i v jiných případech čtenář věci neznalý, zejména Němec, netušící, že žije na půdě kdysi slovanské, jest sváděn к tomu, aby pokládal za původní, německé zvyky rozličné přežitky po Slovanech, kteří byli nuceni se svého místa ustoupíti nebo byli poněmčení.

Sartori zabývá se dále pěstěním a sklizní jednotlivých plodin, sena, lnu, zelí, brambor atd. Tu a tam připomíná se pověra, která nám osvětluje, jak i za naších dnů pověrečné zvyky se stěhují a nacházejí příhodnou půdu tam, kde bychom toho netušili. V Krkonoších kdo potká povoz vezoucí seno, uškubne si hrstku pro štěstí. Totéž činívali před některým rokem drobní gymnasísté a realisté v Praze; často čouhalo některému ve škole z kapsy seno, které cestou uškubl s vozu, aby měl „štěstí" pří zkoušení a při komposici. Na konci oddílu uvádí autor podle svého pramene (Der Urquell) obyčej český. Když prý děvče (bei den Tschechen) nalezne v lese tolik jahod nebo hub, že jich nemůže pobrati, „zavře les" pohybem, jakoby zamykalo. Zdá se, že to zamykání není dostatečně doloženo.

V dalším oddíle, jenž je věnován domácím zvířatům, vede si spisovatel na některých místech až příliš stručně. Pověr, týkajících se na př. psa, dotýká se jen letmo, obyčeje, jejichž předmětem jest kohout, shrnuje v odkazech ku příslušné literatuře. Stejně stručně jsou zaznamenány obyčeje, týkající se dojení a mlékaření, vyhánění dobytka na pastvu a j. Hojíčství a lékaření zde vůbec není uvedeno, zůstaveno jsouc asi některému ze svazků příštích.-Ještě stručnější jest další oddíl o jednotlivých zaměstnáních a povoláních. Jde tu o plavce a rybáře, myslivce, dřevaře a lesní dělníky, kováře, horníky, mlynáře, kočovné řemeslníky, vojáky, potulné lidí a žebráky, tedy jistě o pestrou společnost, jejíž jednotlivce v některých krajích ani neznají. Z typických postav chybí tu zejména kupec a žid, ať usazený obchod-