*

P. Michael Huber O, S. B. Die Wanderlegende von den Siebenschläfern. Eine literargeschichtliche Untersuchung. Leipzig 1910. Str. XXI.+574+32*. '

Znamenitá legenda o sedmi jinoších Efesských, kteří mužně vyznávajíce křesťanskou svou víru od cis. Decia pronásledováni, utekli do jeskyně a bylí tam od něho zazdění, probudili se pak tam z věkovitého spánku, až když na římský trůn zasedl bohulibý císař Theo-dosíus, byla dlouho již předmětem učeného badání. Mnozí pokoušeli se řešiti dobu a místo vzniku této legendy, která jako málo která jiná se rozšířila po východě a západě, po všem křesťanském a též islámském světě. Učený benediktin shrnuje ve své knize výsledky studií jiných a svých vlastních a odůvodňuje široce své mínění, že nebyla složena původně na východě u Syrů, jak vynikající orientalisté a teologové před ním dovozovali, než více na západě na území říše římské jazykem řeckým aneb snad spíše latinským okolo polovice 5. století.

Kniha vlastně jest vzdálena programu našeho vestníka a není tu místa pro hlubší její rozbor, ačkoliv látkovědné studie literárně-histo-rické a tradicionalistické tak splývají a tak se vzájemně doplňují, že jedny bez druhých jsou neúplné a takřka nemožné. Základní motiv řečené legendy opakuje se v řadě jiných legend více ještě rozšířených, jak v středověkých literaturách tak v podáních lidových: mnich přemýšlející o slovech Páně, naslouchající rozkošnému zpěvu ptačímu přemítá věky, až se probudí a vrátiv se do svého kláštera, shledá všecko změněno, zcela novou neznámou generaci; rekové dřímají v tajemných jeskyních v plné zbroji čekajíce, až nešťastný národ je zavolá na pomoc a spásu. Spisovatel povšiml si ve své knize také těchto legend a uvedl u nich rozsáhlý bibliografický aparát, pročež každý zajímající se o tyto legendy s velkým prospěchem použije této knihy.

Velice pozoruhodné jsou vývody spisovatelovy o zkoumání legend vůbec (str. 356 sl.): V přečetných případech není nikdy světec identický s legendou, neboť ta jest povždy dodatečné dílo, které bylo písemně zachyceno, když duše lidu byla již vyzdobila svého reka slávověncem minulostí a pověsti. Čím populárnější jest která osobnost, tím více měnil se její obraz během doby začasté jen krátké, tak že skutečný historický obraz nemá nic společného s obrazem vytvořeným

od pověsti.....Vznikla-li velká část legend teprv později a namnoze

v zemích zcela jiných, vzdálených od původního dějiště, kolik nesčetných faktorů nepůsobilo tu spolu, aby bylo vytvořeno dílo, daleko více podobné románu než historickému líčení? A to tím více, že legendy náleží době, která nejenom dětsky naivní víře byla oddána, než byla ne-smírně nekritická, zároveň pak tím dychtivější zázraků . . . . V mnohých případech tvořila skutečně jen tvůrčí obrazotvornost lidu, aniž potřebovala mnoho údajů. Ne pouze rek křesťanské minulostí, než také