savice alexandrínské za podobnými záměry lákal do svého chrámu a zjevoval se jim pak ve svatyni v podobě boží po dlouhou dobu, až byl vyzrazen od ženy poznavší jeho hlas a od rozzuřeného lidu chrám rozbořen stejně jako v Římě. Původ svůj mají tyto povídky v náboženských představách, v mytickém zanícení, „k formám, ve kterých původní myšlení si představuje jako nejvyšší náboženské posvěcení, spojení s bohem, náleží nutnost tělesného spojení". Tyto myšlenky působily stále, dějiny znají ještě později podobné příklady takové zaní-cenosti náboženské a některé též spisovatel uvádí průběhem své knihy. Dále sledují se středověká a též novověká zpracování Alexandreid s motivem o šalbě, Nektanebově po všech literaturách východních a evropských ovšem mimo slovanské, rovněž tak luzná zpracování povídky o Paulině a jejím ctiteli římském rytíři, Decíus Mundus zvaném, vypravované od Josefa Flavia a zpracované poněkud odlišně od Hegesippa,

Ve zvláštní kapitole projednána látka naší kladské povídky, „historia de Judaea filíam pro Messia pariente". Snad zakládá se, jak spisovatel míní, na skutečném případě. Podobné šálení důvěřivých a věřících žen mohlo se skutečně dáti v různých dobách a přímá souvislost této povídky, vypravované nejdříve 1223—24 od Caesaria opata Heisterbašského, později v Kornerově kronice z r. 1445, ale podle mínění spisovatelova mnohem původněji, nikoliv podle Caesaria, jako zpráva o skutečné událostí, sběhší se prý r. 902 „in urbe Limovi-censi", s oněmí antickými povídkami jest zajisté vyloučena.

Spisovatel uvádí řadu různých zpracování této povídky, ale o žádné nelze říci, že by s ní byla naše kladská povídka úže spojena. Důkladně vyčítá různá zpracování zvláště italská a jich vzdělání jino-jazyčná, ve kterých svedené dívce namluveno, že porodí pátého evangelistu, papeže, V nich shledává jakési předělání typu mesiášovského.

Zvláštní místo v evoluci této látky připisuje spisovatel povídce Boccacciově a Morlinově, ve které poslední falešný světec jest odhalen a vyhnán falešným sv. Petrem, hlídačem a klíčníkem ráje.

Méně souvisejí povídky, o kterých pojednáno v 5. kap. str. 139. sl., „Le Sylphe" od 1. polovice 18. stol. zpracované ve Francii, a vzdělávané též pro divadlo. Na konci knihy pojednáno o příbuzných orientálních povídkách. Toto roztřídění látky, antických versí na počátku, orientálních, indických na konci knihy dává tušíti mínění spisovatelovo o jích poměru. Staví se přirozeně proti mínění o prvotnosti indických versí, které kdysi hájil Benfey, a zamítá myšlenku o závislosti antických versí na těchto. Spíše kloní se к myšlence, že antická povídka do románu o Alexandrovi zařazená pronikla do Indie a tam byla předělána buddhístickým směrem. Než myslí, že snad také spontánní vznik na obou stranách lze předpokládati (str. 158). Ale připouštěl by vliv orientálních povídek, třebas by jej neuznával nutným, na některá pozdější vzdělání této látky. Á sice na lidovou knížku o Faustu, poprvé vydanou r. 1587, ve které se Faust zjevuje v sultánově haremu jako Mohamet, aby se staral o rozmnožení věřících, a v Grimmelhausenově povídce. Jest to právě pro orientální verse charakteristický motiv, že domnělý bůh vletí do komnaty vytoužené krasavice.

Doplňkem ke svému komentáři ke Kubínové povídce uvádím zde ještě ínaloruskou povídku ze sbírky Čubínského П., 563 č. 53: Tu