@-------------

Lidová píseň ve fonografu. O pokusu zachycovati lidovou píseň do fonografu, bylo již na několika místech psáno, a také se mnozí snažili tyto teoretické, vývody reelně vykonávati. Ale bohužel s výsledkem nepatrným, pokud mi známo. Na Moravě řiď, Janáček má válečky lidových písní. V novější době vyvíjí uznání hodnou činnost Fr. Pospíšil v Přerově, který- zachytil skoro všechny písně z chorvatských vesnic u Mikulova, jež v mnohém ohledu jsou zajímavý. Je na nich pozorovat vliv slovácké písně, některé nápěvy přímo poukazují na tu a tu slováckou píseň. Ale i mnoho znaků osobitých ony mají. — Zachyceny má známé písně i pohádky, v nichž dialekt je mu živým, materiálem ku studiu. Martin Sobek, „štyriatřicet roků starý, gajdoš a policajt ze Strání" u Uh. Brodu zpívá písně, jež zpívají к tanci t. zv. , .fašančáré". Strojek, jímž písně jsou zachycovány, je kombinovaný fonograf s gramofonem, značka , Vindobona". „Pozor" 19. září 1910.

@-------------

Ve stati Eine aussterbende Kunstform (Das literarische Echo, XII., str. 607 násl.) snaží se Max Hochdorf zjistiti, proč epos v naší době zaniká.

@-------------

Především jest jisto, že metrum —■ a v míře ještě větší rým — vnucují básníku, který je přesně zachovává, zhusta jistou nepřirozenost výrazu: Schopenhauer to vystihl svým výrokem, že mnohdy nemůžeme činiti básníka zodpovědným za to, co řekne ve skladbě spoutané rýmem a "metrem. V takových případech nebásní prý duše básníkova, nýbrž jazyk sám vykonává tuto práci zakrývaje často myšlenkovou chudobu a citovou prázdnotu. Látky naší doby vyžadují formy, jež není v rozporu s moderním cítěním. Více než ledy jindy žádáme nyní na spisovateli, aby především podal sebe, svůj osobitý' názor na věci nespoutaný' šablonoví tými předpisy. Víme ostatně, že i moderní lyrika vyprostila se z pout formy. Jádro problemu leží hloub. Epik, který se chystá psáti svou rozsáhlou skladbu na př. v hexametrech, prohřešuje se proti psychologii rhytmu. Myšlenky, řeči a činy všech jeho osob, krátce celý děj jest vtěsnán do určité rhytmické formy bez ohledu na obsah. Někdy ovšem, veden jsa neomylným pudem pravého umělce zvolí pro některé části s\-é skladby jinou formu, obsahu přiměřenější. Ale i to jest vlastně zjev již pozdější doby. Epik našich dnů potřebuje formy, jež by dovedla vystihnov.ti každý záchvěv jeho nitra, každý' odstín myšlenky — touto zemí neomezených rhytmických mocností jest prosa. A ještě jiné vlivy podporují odumírání eposu. Již Jean Paul vyslovil názor, že epos potřebuje hrdiny z minulosti. Fantastické, náhodné, „imaginární" motivy, které epik musí konstruovati, vynalézati, pozbývají půvabu, čím více se postavy poesie blíží našim dnům. Epos nemůže již náš život zobrazovali čistě a jasně, skresluje jej a proto nastupuje na jeho místo román, toto přesné a neklamné zrcadlo, jež nelže'a nezastírá. Odumírání eposu pokračuje s důsledností přírodního zákona.

Předmětem úvahy autorovy jest jak patrno jen literatura umělá, avšak pro literatury lidové platí totéž, ovšem s jistým rozdílem: Umělec dospívá vědomou prací к poznání, že stilové prostředky starého eposu se nehodí k jeho látce, kdežto v literatuře lidové týž zjev jest především výsledkem vlivů společenských a kulturních, které mění celé prostředí. Trvání lidového eposu jest podmíněno jednotností kultury. Differenciace v tomto směru způsobuje i rozvrstvení společenské a tím mizí sociální základ, který pro existenci eposu jest nevyhnutelný. Poučné jsou poměry na př. u.Velikornsů, Malorusů a Jihoslovanů. Za dob moskevského carstva, kdy bojar, kupec i mužík jsou na stejné kulturní úrovni, kvete živnost lidový'ch pěvců a s ní kvete i lidová epika—„byliny". A jiho-slovanskému eposu daří se nejlépe v těžkých válečných dobách, kdy glavari i prostí junáci naslouchají vášnivým recitacím guslarovýin. Právě tak i maloruská duma dosahuje vrcholu dokonalostí ve stol. XVI." a XVII., za zoufalých bojů s Tatary, Turky a Poláky, kdy šlechta ukrajinská netvoří ještě uzavřené kasty, kdy lapidární slova dumy přednášená kobzarem-banduristou působí na hetmany právě