na stole láhev nějaké jemné punčoviny, nalejí do malé likérové odlívky a každé děvče dostane napiti, aby odcházelo veseleji a snáze oželilo čtyř korunek. Takové vybírání trvá až hodinu. Zachytiti ty zvláštní rozhovory při tom, bylo by zajímavo. Ti hoši jakoby to byli nastudovali; 'přejímají to tradicí od starších. Zrovna tak jak dědečkové jejich smlouvali s babičkami, stejně tak smlouvají týmiž slovy vnuci s vnučkami, slova zůstala i ta punčo-vina — jen staré groše a šajny zaměněny v koruny . . . Malý obrázek naskytl se mně, když vešla jedna z dívek. Hoši již z dálky ji vítali a při tom zpívali asi dva verše písně „Andulko". Jmenovala se totiž Anda. Jeden z nich podával jí punčovinu a povídal: „No, tady Anda jistě nebude skrbliti; tak jen, holka, vyklop tu plesnivou zlatku, dostaneš piti a můžeš jít zase tancovat!" — Ale Anda se brání: „Já se nesplaším! Máte dost koruny; bez toho to zejtra všecko promažete! Ani vindru víc nedostanete." — Hoši ale nepřestávají: „Snad by ses, nestyděla dát korunu; v loni dobře jsi dala čtyři a ani jsi necekla! Nedělej dlouhé cabiky a vhod to sem!" Anda se brání: „Kolik vám dala Mařenka; jistě jen dvě koruny. Já víc taky nedám. Vy byste člověka vodřeh, kdyby se vám dal. Tady máte dvě; to je až dost; já víc nedám!" — Ale po dalším smlouvání i tvrdohlavá Anda dala si říci a zaplatila čtyři korunky. Hoši dívají se na ni s úsměvem a volají za ní do sálu: ,,— a teď tancuj až nohy neucítíš!" Anda se směje z kola a tančí vesele dál. — — Takových obrázků naskytlo by se pozorovateli, který by se

0 to zajímal, celé množství. Jenže často to vybočuje i z mezí slušnosti. Ovšem, patří to к našemu venkovu, který nemá ve zvyku každé slůvko vážiti na lékárnických vážkách. Přijímá i takové žerty — jako své a zasměje se jim od srdce.

Ve 12 hodin v noci má nastati konec masopustu a všech s ním spojených zábav. Ale obyčejně na velkou prosbu hochů i dívek dovolí hostinský do 1 hodiny. Potom však se tančí o závod, aby to každý ještě užil naposledy. Po 1 hodině nastane opět ticho — shasnou se světla — masopust skončí pak rázem. Umírá v náručí postu. '

Dozvuky masopustu protáhnou se obyčejně ještě přes popelec. Bývá to den, věnovaný výhradně nej větším pitkám celého roku. Všechny peníze, které vynesla kasáta i zábava masopustní, všechno se věnuje na pivo, víno, kořalku, ryby a j. Pije se celý den od rána hned počínaje až do pozdní noci. Při tom obyčejně hraje hudba — a vlastně slyšíme a vidíme produkce nej-povedenějších opic celé vesnice, mladých, starých — všeho druhu.

Průběh celé středy je veselý. Mnohdy odpoledne chodívají po vesnici a provádějí rozmanité žertovné průvody, které si sami vymyslí. Tyto průvody znovu dosvědčují, ze podnět k nim dalo pivo. Toho dne podobá se hostinec malému zvěřinci, kde zvuky hudby mísí se s výkřiky rozjarených hodovníků a zpěvem unavených a přesípaných hrdel . . . Kdo celý rok do hostince nejde, na popeleční středu jde jistě a zcela jistě přivede si opičku, památnou „opici popeleční". Večer již pozorovati jest patrnou únavu a zmo-ženost alkoholem. Jeden po druhém usíná a ztrácí se domů. Středy popeleční podobají se v mnohém „obecním sypká m", které vždy v listopadu kolem sv. Martina připadají, kdy „sype" se obecním služebníkům obilí. I při této příležitosti pamatuje se na „obecní pitku". Při nejmenším

1 hl. musí se propiti.