Nový hluk! Ujíždí tudy pošta s nešťastnými děvčaty.'-? Objela celou ves, aby každý nešťastnice viděl a notně se jim vysmál . . . Pan postilion je naložen dobře a práská radostí do koní. Jízda podobá se letu a děvčata strachy křičí až to uši proléhá. Postilion pouští opratě a škádlí děvčata. Ale běda! Koně zabočují na hráz rybníka — a saně se převrhují. Bááác — a již se všecko válí na ledě . . . Smích a křik hlučnější ještě rozléhá se kolem. Ale pošta nemešká a již uhání tryskem zase dál, zanechávajíc oběti své na ledě. — —

I průvod již obešel hodný kus vsi. Nosič žita prohýbá se pod těžkým břemenem. Nůše ženy je vrchovatá krásných zlatožlutých kobližek. Všeobecná veselost a spokojenost vládne kasátou. I žid s bosňákem dobře pochodili; počítají, kolik každý z nich utržil a nakradl.

Jen medvěd je pořád smutnější, ani netančí, ani neskáče. Marně jej medvědář pobízí . . . Průvod opět staví u jednoho již z posledních statků. Spustí hudba, všecko vesele tančí — ale medvěd pořád ne. Medvědář již dopálen udeří holí medvěda, ale ten se rozzuří a vrhne se na svého pána,

srazí jej k zemi, chtěje jej rozsápati — — — Tanec náhle přerušen. Všichni

spěchají pomoci nešťastnému medvědáři. štěstí ještě, že pastýř s rasíkem poblíž. Rasík štve psy na medvěda a sám zasazuje mu rány do zad. Pastýř karabáčem poctívá celé tělo medvědovo. Ovšem, že nešetří valně ranou, a dlouhý jeho karabáč oplétá se brzy kolem těla medvědova, brzy kolem ra-šíkova neb medvědářova a i chudáci psi svíjejí se bolestí. Hrozné úpění všeobecné. Medvěd konečně podléhá nerovnému zápasu a klesá к zemi . . . Leží nepohnutě . . . Medvědář ohmatává si záda a protahuje údy pohmožděné . . • Rasík nadává a psi kňučí . . . Jen pastýř stojí opodál a směje se . . • Medvěd se dosud ani nepohnul . . . Přichází к němu medvědář, obrací jej se strany na stranu, ale medvěd nic. Je skutečně ubit. Medvědář začíná již bědovati, lomiti rukama. Všecko se kolem něho seskupuje. Všickni radí, ale medvěd pořád mrtvý. Jezdec, který se tu také zastavil, bodne najednou koně a za chvíli vrací se s poštou . . Mrtvého medvěda nakládají na poštu a vezou pomalu po vsi do hostince. Zatím ostatní seřadí se, kráčejí za poštou smutně jako za pohřbem . . . Medvědář hlasitě pláče . . . Psi smutně vyjí . . . Průvod ubírá se vsí smutně. Přichází к hostinci. — Najednou medvěd se vzpřímí na saních a začne tančiti; seskočí, spustí hudba, chvtne medvědáře a tančí spolu. Začne všecko tančiti kolem nich. Jest to nejhezčí skupina, kterou průvod maškarní končí. Všude kolem plno diváků, kteří již se nemusí ničeho báti. Veselost, kterou maškaráda končí, jest skutečně něco velkolepého. Mezitím ztrácejí se figura za figurou do hostince. Již poslední zašli a pastýř naposledy zapráskl. — Obecenstvo se však ne-rozchází — tak jako by se nerado loučilo s krásnou masopustní podívanou, nebo — jako by ještě na něco čekalo. — — —

Jen malá přestávka následuje, a opět hřímá buben. Průvod se ještě objeví ale zvláštní. Čtyři muži nesou na márách žida. Jdou jej pohřbíti. Žid sebou hází na márách, křičí, brání se, ale marně. Prochází pastuškou obecní a míří ke hnoji. Jeden z posledních maškar, t, zv. „pánů", je knězem. Dva hrobaři vidlemi vyházejí ve hnoji díru, rozhrne se tam trochu slámy a šup tam se židem. Kněz vykoná malé obřady, zahraje hudba, něco zazpívají, pokropí jej pivem, hned pak zaházejí . . . Každý vidlemi hodí naň kus hnoje, a obřad zkončen. — Průvod zase vesele s knězem vrací se do hostince. Žid, sotva průvod zajde, vyskočí, a koště, jež mu místo pomníku zabodli na rov, vezme a poslední zbytky obecenstva rozplaší . . . Pak po-