str. 42
pokúšajú sa o to. Kohúta dajú si potom usmažit' buď v dome svadby, buď inde a niekedy v tom istom dome, kde ulovili ho.«*)
- Výborný znalec slovenské svatby Ghorvát popisuje oblíbený tento svatební obřad:**) »Stínanie kohúta děje sa rozličné. V Gemeri ho priviažu nohami na köl do země vražený. Sudca pri tom hovoří alebo přeěítá jeho hriechy a ortiel' smrti. V Kysáči zakopu kohúta alebo sliepku do země, tak že len hlava trčí von. Kto chce uderiť kohúta, musí dáť krajciar, a ten strčia kohútovi do hrdla. Patřičnému zaviážu oči a on triafa, za každý raz platiac 1 kr. Keď sa niekomu podaří ho zabit, dajú si ho upiecť a peniaze v hrdle kohútovom si nechá kuchár. Přitom i stávky robia.« Stínanie je známo i v Oravě, okolo Skalice, Bátoviec atd.
Timko popisuje svatební veselí na Slovensku, zvláště »bitie kohúta cepami. Keď sa svadobníci natancovali, prichytujú sa ku všakovým národním obyčajom, ktorie od mladej chasy na svadbe vykonávané bývajú. Bitie kohúta s cepami na ten spösob sa stává: Kohút k tomu cielu obětovaný uviaže sa na dlhý motúz a po samom předku ide mladý zať, za-viazané majúc ručníkom oči, s cepami ubiť kohúta. Tri razí smie udriet a nezabíjeli ho, následujú ho nevěsta a svadobníci. Netrafjaci kohúta po-kutujú sa na peniaze, za ktore kupuje sa nápoj. Zabitý ale kohút dá sa upecť, a každý svadobník z něho istů čiastku dos Lává.«***)
Na Slovensku se přidružila také k obyčejům masopustním kohoutí poprava.+) Než byla slavnostně vykonána, byl nad odsouzeným pronášen dlouhatánský rozsudek, kde bylo dokazováno rozvláčně, čím se kdy provinil. Důvody jsou opepřeny vtipem dosti řízným. Kohout líčen jakožto »kantor« církevní obce provinilec. Soudce mu zevrubně vyčítá jednotlivá provinění. Pro příklad uvádíme podobný, patrně uměle složený rozsudek v původní jadrné slovenštině:
»Vl'udni páni rektorovia
a vzneseni nám sudcovia!
Od vás pomoci žiadame,
bo veliku pletku máme.
Veď ste vy učené hlavy,
a máte v nich rozum zdravý,
tak že i bez Seniora
móžte vysúdif kantora,
s ktorým obec nás poslala,
do moci vám ho oddala.
Měno nah si oznámi sám,
nehodno spomenút ho nám;
povieme len jeho skutky,
ktorým nám robí zmutky.
On sice chorus miluje,
často na flom prespevuje.
Lakte rozpne, hrdlo vztýči,
ústa jak vrata, keď křičí
dlhý finál tuhým hlasom,
až mu očí slzia časom.
Ale hlas křiklavý věru,
v přestávkách nedrži mieru,
často po speve prežúva,
iných kommótne počúvá.
A čo horšie, tam na chore
drichmúc dočká biele zore:
a najhoršie, pri pohlaví
druhom tam celu noc strávi
|
*) Srv. stať o svatebním obyčeji slezském »Jak honili kurové« ve Vlastivědě Slezské, 1889, I. 181—183. Kradení děje se tu podobně jako na Slovensku,, toliko o stínání není řeč.
**) Chorvát Kriátof, Slovenská svadba. Str. 75.
***) Zíbrt C: Timkova Slovenská svatba. Český Lid V. 1895—6, str. 255. +) Sbornik slov. nár. piesni, 1. c. 180 ad.
|
|
