Když přišli do prostřed vesnice, zastavili se všichni, udělavše okolo kohouta veliké kolo, v němž se jenom kluci kohouta držící, řečník a družba nacházeli.

Hudebníci umlkli a řečník shýbnuv se ke kohoutovi zcela již umdlenému, takže ani na nohou nemohl státi, počal k němu následovně: »Velké jsou toho příčiny, proč jsme tebe sem na to veřejné místo uvedli. Tys obviněn od zde okolo stojících pánů z hrozného provinění, že jsi totiž cizí jmění sobě přivlastňoval, z tvých bližních nejen několik poranil, ale jednoho (nebo více) z nich docela usmrtil, ano ještě jiné hříchy a přestupky tobě za vinu se kladou, o nichž ani zde mluviti nechci. Táži se tě tedy před všemi těmito pány svědky i před ostatním lidem na tvůj dobrý hlas, zdali tomu tak, že jsi se tím vším vinna učinil čili nic?«

Při tom klepl kohouta do zobáku, který arcif silně vykřiknul é—é. »Jakže«; počal řečník dále, »ty se opovažuješ před tolika svědky své provinění tajiti? Ty ošemetníku! chceš, abych doslovně všechna tvá provinění zde uvedl? Jářku, kdo to byl, co tak často, jakmile někdo nechal otevřeno, vloudil se na sejpku a nemile v pšenici tam hospodařil? Kdo tak rád se vloudíval na mlat nebo do perný? Ano, kdo to byl, jenž nejen že sám takové nanic kousky tropil, ale i jiné k tomu sváděl, s sebou je zval a tamní lahůdky jim vychvaloval? Ptám se tě, kdo to byl, co tolika spolubratrům kohoutům nejen peří vyklofal, ale i celé hře-bínky rozškubal, ano jednomu i oko vyškrábl? Kdo to byl, co onehdy jednoho bratra svého vlastního, protože drobet lichotněji k jedné z tvých žen se měl, dav se s ním do pranice, tak udolal, že hospodyně obávajíc se, aby jí nepošel, protože už po dva celé dni ani do zrna neklofl, vlastnoručně jej musila zaříznouti? Potom, kdo to byl, co ondyno hospodyni v zahrádce (pakli je svatba z jara neb i na zimu) všechny záhonky rozhrabal? Na tyto otázky všechny když mi jasně odpovíš, že křivé žalován jsi dokážeš, a aspoň o jednoho svědka víc než tuto jich proti tobě svědčí, k své straně udáš, zase na svobodu tebe propustíme; pakli ale toho učiniti s to nejsi, není ti pomoci, než že musíš za ta velká provinění krk nasaditi . . .«

»Ty neodpovídáš? Uznáváš svou vinu, není-li pravda? Cože kdybych ti ještě ostatní tvé kousky povídal, o nichž již raději ani zmíniti se nechci! A přece ještě neprosíš o prominutí? Tak jsi tvrdohlavý . . .? Vidíš, pro tyto přestupky byl jsi soudu odevzdán, do želez hozen a nyní budeš rozpustilost a pokaženost svou pykat smrtí na výstrahu všem podobným škůdcům, jak bylo uzavřeno, nebudeš-li se moci z obviněného vymluviti.«

To když domluvil, pokynul družbovi (mládenci), za myslivce převlečenému, vzal od chlapců povřísla a kázal jim odejíti, načež družba vyňav z pasu bambitku, přistoupil ke kohoutovi blíže, namířil na jeho hlavu a bác — již se třepetal kohout v krvi. Hudebníci počali nyní smutně hrát, až dosaváde panující ticho proměnilo se v hlučný křik a