byla stará peroutka, a konečně ještě přes ramena přehodil dlouhaté po-vříslo, taktéž pentličkami obvázané.

Tak když se byl vystrojil, vyšel před vrata uzavřená, aby se do dvora mnoho diváků nenahrnulo. Tam stávaly tlupy chlapců, žádostivých tu švandu spatřiti, nebo moci jen dost málo při ní spoluúčinkovati. Z těch chlapců si vybral řečník čtyři nejsmělejší, vzal je s sebou do hospody, namaloval jim hodné kníry, nebo jim i celý obličej počernil, převěsil přes ně také nějaký kus roztrhaného šatu nebo jinou veteš a vydal jim potom kohouta v největší slávě, by jej, až se hosté na dvoře sejdou, každý jedním povříslem ho drže, na určité místo vedli.

Co se tu řečník s těmi kluky obíral, vycházel jeden svatebník za druhým na dvůr, každý maje nějakou škrabošku na tvářích nebo obličej i jinak zohavený, a jeden každý oděn v jiný a opět jiný šat. Tu vyšel jeden převlečen za husara a jiný za hulána. Za těmito přihnal se švihák v dlouhých úzkých spodkách, ve fraku, s brejlemi na nose; za tím následoval žid s velikým rancem, pod jehož tíží až k zemi se ohýbal; stará babička (totiž za bábu převlečený svatebník) od žida zástěru ono-šenou nebo i cos jiného kupovala mezi velkým obou vřeskotem. Také zde nechyběl převlečený za knížete pln zlata a drahých prým, za rytíře nebo za všeliké řemeslníky — zkrátka, každý se objevil v jiném kroji. Konečně vyšel družba převlečen za myslivce, přes rameno maje ručnici zavěšenu a za pasem bambitku; veden dudákem a hudcem, kteříž oba dosti byli zpotvořeni. Dudák míval nějaký starý obrácený kožich na sobě, na hlavě klobouk na tři facky s velikými, schválně k tomu udělanými dřevěnými rohy, za ním houslák (hudec), který míval kabát buď žluté neb červené barvy, třebas jen takovým papírem potáhnutý nebo i jinak zaobalen. Jakmile se tak zakuklení byli všickni na dvoře sešli (někdy jich bylo až ku třiceti), počali hudebníci hráti, vrata se otevřela a z nich potom se ubírali provázeni smíchem venku stojících diváků. Hudebníky sledoval řečník vážně kráčeje, a za tímto kluci s kohoutem, který všelijaké kotrmelce dělaje a vytrhnouti klukům se snaže, divákům dosti příležitosti podával k smíchu.

Za kohoutem teprv ubírali se ostatní svatebníci, v jakém pořádku komu se líbilo, jenže žid s bábou vždy bývali z nejposlednějších a za nimi co závěrek za hospodského převlečený muž s velikým vycpaným břichem, před sebou maje modrou zástěru a v ruce náramný korbel, z něhož si chodili ostatní dávat nalejt do svých sklenic neboli do svých plechovců. Když korbel byl vyprázdněn, rozumí se, že jeho majitel běžel zpět do hospody, aby jej naplnil. Někdy tento za hospodského přeoděný měl nějaký vozík, na nějž naložil hned vědro piva, aby nemusil se často do hospody vracet. Tento vozík (čím horší, tím bylo lépe), jakož i muže za hospodského převlečeného a na soudek se posadivšího, táhla nějaká stará herka nebo vůl, nebo chtěli-li si ještě větší švandu udělat, hleděli dostat osla; to bylo smíchu, to bylo chechtotu. Že ten, jenž se přestrojil za hospodského, býval největší ferina, to se ví.