matku jest a co taková jí odpovídá. A. Kemu mě dáš, má matičko. B. Františkovi, má milá dceruško. A. Kemu mě dáš? Kemu mě chováš? B. Temu tě dám, ternu tě chovám. A. Já bych toho Františka ráda, dybych se Terezky nebála, ale že se jí bojím, o ně nestojím, nechcu já ho. Na to děva z podstolí vylízá a zasedne s jinými.

Hrávají také děvy načančaráčka či čančaráška, čenčabra. Vezme děva poněkud přestrojená do jedné ruky hrnek s vodou, a špunek (kousek koudele) ovije o posvitek či louč aneb jiné dřevko a chodí od děvy k děvě, hledíc, aby ji buď v odpovídání pomátla, bud! k smíchu přivedla, a tak aby ji špuňkem či čančarákem udeřiti mohla po hubě, Říkání pak při tom jest na rozdílných místech rozdílné. Na př.: A. Gan-čarara! Kdo se tomu čančarášku bude řeehotati, šplechotati, ten ho bude chtěti. B. Já se mu neřechocu, nešplechocu, ani ho na sebe nechcu. Pochodivši po všech děvách znova chodí a táže se děvy každé, načež tato vždy určitou (níže psanou) odpověď dáti musí, nechceli čamčarákem plesknuta býti. A. Přišel k vám Smíšek ? B. Přišel. A. Měl kožený míšek ? B. Měl. A. Plhal po štěně? B. Plhal. A. Měl gality do země? C. Měl

A. Byly-li to galotiska z pěti loktů bez kósička lebo galitky? B. Byly, A jak ten čančaráček čančará = mokvá. Aneb rozmluva jest ta: A. Jakou ti tvůj milý pantlu kupil? B. Pantlu. Anebo: A. Co ti koupil tvůj milý?

B. Pás (nesmí říci pantlu). A. Jakýmas drvama topila? B. Drvama atd. Když již byla se dosti nachodila, zdříme v koutku; i přijde jiná děva a vezme jí špuněk. Tedy ta z dřímoty se vzchopí a hledá špuněk říkajíc a chodíc od děvy k děvě: Neviděli ste mou hus? B. Jaká byla? A. Na pysku lysku, u zadu zvoneček. Na to se soudí s děvou tou, co jí byla čančárek vzala u rychtáře, t. j. u děvy přední, jenž jim vypoví soud, aby rozdaly chudým hus tu. Tu roztrhají špuněk a podělí kousky těmi každou děvu, načež děva čančaráčka opět obchází děvy ostatní a ptá se: S kým jedla hus? B. S milým. A. Který je tvůj milý? B. Kocórek bílý. A. Po čí hůře běhá? B. Po Křópalové t. j. musí jmenovati rodinu svého milého, nechce-li trestána býti rukou děvy obchozí.

Hra na Libušu provozovávana v Oseku a okolí téměř totožná jest se hrou čančaráka. Chodí tu děva s koudelí a vodou od děvy k děvě a mumlá do vody. I otazuje se jí pradlena: Co chceš? Děva ta pořád do vody mumlá. Chceš toho N. a dává jí, o němž ví, že by se jí nelíbil, za čež ji ta špuňkem postřikuje, až naposledy jí dá toho, jenž se jí líbí. Na to děva ta poděkujíc se odchází.

Podobná hra na Skřetušku. Chodí děva převlečena v kožich na ruby s rozskřepcem nebo posvitkem (děva skřetuška) od děvy k děvě, každé pravíc: Pověz mně o nějakém mládenečku. Pojmenuje-li ji nemilého, lokty ji pošťouchá; a když ji posléze dala milého, tu ji hladí.

Hrávají na přístkách taky na Janíčka. Oblekou děvu do mužského kožicha, převrátí jí rukávy do póly, zástěrou ji zaobalí hlavu a obličej, slovem přistraší ji co strašidlo. Ten Janíček nyní leze, od druha k druhu, jak kdo sedí, k děvám i k chlapcům hře přítomným, a tak dlouho lokty osobu trká, až tato mu zpívá. Dokud pěje, co se mu líbí,