ských přástevníků z Postřehová. Zajímavé jest vyobrazení proto, že předvádí, jak se předlo vřeteny, starým primitivním způsobem a jak asi na souvěkých přástkách při práci podobně 'se na stoličkách u kuželů rozsazovali a rozpřádal se při práci hovor vzájemný.

Se zálibou obveselovali se slaří na přástkách hádankami čili, jak po siaročesku se hovořilo, pohádkami. V divadelní hře staročeské

0 Samsonovi přiznává se Taret: ^Slýchal jsem já pohádek velmi mnoho, ve všech na přástkách dosti bejvá toho.« Ovšem vyčítají mravokárci, že mládež na těchto přástkách podivnými pohádkami pokrytě se popouzí, že vtipnými pohádkami vycházeli až z míry dovolené čtveračivosti, a proto také podezřívali přástevníky a vyčítali tuto přástevní zábavu. Podobné výčitky nezastavily záliby přástevníků v ostrovtipné a napínavé zábavě hádankářské.

Jan Jeník rytíř z Bratříc (1752—1845) ve svých pamětech »Bohe-mica« (1838, I. 233 ad.) ze zkušenosti popisuje, jak lid český si liboval na přástkách v hádankách, zábavných i rozpustilých: »Při všech svých schůzkách v shledání sousedským, zvlášť zimního času, za dlouhých ve-čerův obyčejně se při prádle u přeslice vesele zpívalo. A když se někdy ten jejich zpěv něco časněji skončil, tu se teď předkládaly jakési hadačky k uhodnutí. Z kterýchžto některé z nich opravdu za vtipné a nemálo čiperné pokládati se mohou . . .«

Této záliby přástevníků v hádankách chopili se v dobách pobělohorských kněží. Využitkovali hádanek, z bible upravených pro vycvičení mládeže a lidu v znalosti písma sv., tak zvaných »duchovních pohádek* pro zábavu ušlechtilou a zároveň jimi vyučovali křesťanským naukám. Zachoval svědectví o tom Tanner v knize o apoštolské činnosti známého kněze A. Chanovského (f 1645). Co bychom theoreticky předpokládali, doloženo tu skutečným příkladem, jak Chanovský chodíval po přástkách

1 se šlechtičnami a tam bavil shromážděný lid kromě kratochvílí světských duchovními pohádkami a rozjímáním. Tanner píše doslovně: »Jest v Cechách obyčej mezi sedlským lidem, že děvečky, kteréž v zimě předou, scházívají se u večer do jisté chalupy na přízi a říkají tomu na prásky, kdežto když předou, dlouho na noc rozprávívají, rozmanité pohádky sobě vespolek přednášejíce, směšné básně, klevety a frašky sobě připomínajíce a někdy také rozličné písničky, aby se jim čas krátil a teskno nebylo, zpívajíce. Užíváť pak rarášek té příležitosti k svému zlému oumyslu velmi dobře, poněvadž krom toho, že je navádí, aby tlachávaly, zpívávaly a pohádky sobě dávaly o mrzkých a oplzlých věcech, také toho původem bývá, že pacholci plichtívají se mezi děvečky, z kteréhožto obcování mnoho oplzlých věcí začasté se tlampá i páchá. To tedy sídlo ďáblovo páter Chanovský s obzvláštní pilností vyvrátiti sobě umíniv, toho skutečně dovedl, že ta schůzka, která bývala hampejsem nešlechetnosti, na mnoha místech učiněna jest školou křesťanské pobožnosti. Neboť on sám při těch spřás-káeh najíti se dával, vzav s sebou pobožné dárky a knížky, kteréž vždycky pohotově míval, ano i urozené paní a panny s sebou tam přiváděl a tu nebo všem přítomným, ho poslouchajícím, nějaké nábožné historie vypra-